Příběh: Karner svatého Michaela
„Tady to končí, Jakube, v hloubce země, kde už slunce nedosáhne,“ zasyčel starý Bedřich a prudce zatlačil svou lampu do tmy suterénu.
Jakub cítil, jak mu v krku stojí horký uzel strachu. Vzduch v podzemí rotundy byl těžký, prosycený pachem starého vápence a něčím, co připomínalo kovovou pachuť krve v ústech. Kolem nich se v šeru klenby rýsovaly hromady vybělených kostí, složené s takou precizností, že připomínaly zdi nějakého podzemního města. Každý krok v tomto tichu zněl jako praskání suchých větví.
„Proč nás sem taháš v noci? To je místo pro mrtvé, ne pro nás,“ vyhrkl Jakub a instinktivně se přisunul blíž k Bedřichovi.
Starý muž neodpověděl. Místo toho vytáhl z klopy pláště malý stříbrný klíč a zastavil se před stěnou, kde se kosti setkávaly s chladným kamenem. Bedřich nehledal dveře, ale spíše trhlinu v řádu leb a stehenních kostí. Jakub sledoval jeho třesoucí se prsty, které začaly přehrabovat v bílém prachu. Najednou Bedřich ztuhl.
„Slyšíš to?“ zašeptal.
Jakub zadržel dech. Z hloubky suterénu, z místa, kde by nemělo být nic než pevná zem, se ozýval zvuk. Nebyl to hřmot ani křik, ale rytmické, pomalé skřípání, jako když někdo táhne těžký kovový meč po hrubém pískovci. Zvuk se blížil, odrážel se od klenby a Filloval prostor snovou, mrazivou intenzitou.
„To je on. Přišel si pro svou dluhu,“ řekl Bedřich a hlas se mu zlomil.
Jakub chtěl utéct, vyběhnout po schodech nahoru do kaple, kde na stropě v barvách Posledního soudu troubilí andělé, ale nohy mu ztuhly. V ten moment se lampa rozblyškala a v jediné prudké jiskře osvítila něco, co stálo přímo za nimi. Nebyla to lidská postava. Byl to stín, tak hustý a černý, že pohlcoval i to málo světla, které v místnosti zbylo. Stín však neměl tvář, jen jasně definované obrysy křídel, která se s tichým šustěním rozprostřela a vyplnila celý prostor suterénu.
„Prosím, vezmi si to a nech nás odejít!“ Bedřich s zoufalým výrazem v očích hodil na hromadu kostí malý stříbrný předmět, který Jakub předtím považoval za klíč. Byl to prsten s neznámým znakem, který v šeru podzemí podivně žhnul.
Stín se nepohnul. Místo toho se z tmy ozval hlas, který nezněl jako řeč, ale jako vibrace v kostech. Nebyly v něm slova, jen pocit absolutního soudu. Jakub pocítil, jak mu z tváří stéká studený pot, a v nose ucítil náhlý, pronikavý pach ozónu a starého pergamentu.
Vteřinu poté se stalo něco, co Jakub nedokázal vysvětlit. Světlo lampy zhaslo úplně. V naprosté tmě zazněl jediný, ostrý kovový zvuk — jako když meč dopadne na kámen — a následoval prudký proud vzduchu, který je oba srazil na zem.
Když Jakub po dlouhé době našel odvahu zapálit zbytek knotu, byl v suterénu sám. Bedřich zmizel. Žádné dveře nebyly otevřené, žádný zvuk kroků v chodbách nezněl. Na místě, kde Bedřich stál, však ležela jen jedna jediná věc: čistě bílé peří, které v špíně a prachu kostnice svítilo jako kousek padlého mraku.
Jakub vyběhl nahoru do kaple, kde se nad ním tyčil obraz archanděla Michaela s mečem v ruce. Díval se do tváře svatého na fresce a měl pocit, že mu postava z malby právě mrkla.
Bedřich se už nikdy nevrátil do města, a nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit, kam mohl v uzavřené rotundě tak rychle zmizet. Jen v tichých nocích, kdy vítr z vysočiny dopadá na šindelovou střechu, se z hloubky suterénu ozývá tiché, rytmické skřípání kovu o kámen.