Příběh: kašna Terezka

„Tady to končí, vy lakomí včely! Nedostanete z ní ani hrobůl zlatej mince!“

Karel vyštěkl tato slova do tváří svých bratrů a svaly v jeho šlahu třeśli. Stáli v úzké uličce u zdi paláce, kde vzduch voněl vlhkým pískovcem a konským hnojem z blízkých vozů. Před nimi, v chladném stínu zdivů, seděla ona. Mladá dívka z kamene, s tichým pohledem a dvěma džbánky v rukou. Voda z nich stékala s monotónním, uklidňujícím šploucháním, které v jinak hlučném Starém Městě znělo jako šepot z jiného světa.

Karel, kdysi přísný rytmistr dragounů, nyní jen starý muž s třesoucíma se rukama a hlubokými vráskami v koutcích očí, se k soše naklonil. Jemně, téměř neznatelně, přejel prsty po chladné tváři dívky. Pro ostatní to byl jen kus opracovaného kamene, alegorie řeky Vltavy s hvězdami, které připomínaly svatého Jana. Pro Karla to byla Terezka. Jediná bytost v celém městě, která ho nesoudila za jeho přísný hlas ani za roky strávené v vojenském řádu.

„Je to šílenství, Karle,“ zavrčel nejstarší z bratrů a opřel se o hůl. „Odkázat deset tisíc zlatých kameni? To není láska, to je pomrtvolné bláznění. Ta voda, co z ní teče, ti vymyla mozek.“

Karel neodpověděl. Jen přitáhl k sobě svůj starý plášť, který už dávno ztratil svou původní barvu. Vzpomněl si na večery, kdy tady stával sám, zatímco město kolem něj utichlo. Sledoval, jak se v hladině vanové vody zrcadlí měsíční světlo a jak se Terezka dívá do prázdna s výrazem, který vyzařoval nekonečné trpěliví. V jejím tichu našel klid, který mu žádná živá žena nedala. Byla to láska čistá, protože byla nemožná. Byla to jednolhá útačka muže, který celý život velel ostatním, ale nikdy nikoho neovládl tak, aby ho skutečně miloval.

„Chci, aby byla vždycky čistá,“ zašeptal Karel, tentokrát už ne k bratrům, ale k ní. „Aby její tvář nikdy nezešla a aby voda tekla navždy, i když už já nebudu mít sílu ji pít.“

Bratři se jen zahořele smáli. Pro ně to byl vtip roku, absurdní kapr starce, který ztratil rozum. Viděli jen peníze, zlaté mince, které by mohly koupit nové domy nebo luxusní látky z ciziny. Neviděli však ten neviditelný pouto, které Karla vázalo k tomuto koutu Mariánského náměstí. Pro něj nebyla Terezka symbolem řeky, ale ztělesněním všeho, co v životě zanedbal – jemnosti, ticha a bezpodmínečného přijetí.

Soudní spory následovaly rychle. Právníci v černých pláštích, s papíry plnými suchých paragrafů, rozhodli, že rytmistr není při psaní závěti plně při smyslech. Láska k kameni byla uznána za duševní nedostatek. Deset tisíc zlatých zůstalo v rodině, rozděleno mezi ty, kteří se Terezky nikdy ani nepodívali do očí.

Karel už nebojoval. Seděl na lavičce opodál a sledoval, jak se z tváře sochy loupá s kousky prachu a jak ji čas pomalu obrousává. Věděl, že jeho zlato už k ní nedorazí, aby ji chránilo před zkoušením doby a nepozornými chodci.

Když ho jednou z posledního vydechla smrt, říká se, že jeho duch zůstal blízko. Stále tam stojí, neviditelný, a hlídá svou kamennou panenku. Sleduje každého, kdo se zastaví, aby si namočil prsty v její vodě, a tajně se směje všem těm, kteří věří, že pravá hodnota místa spočívá v množství zlata, které se do něj investovalo.

Kdo dnes položí ruku na chladný pískovec Terezky, možná ucítí zvláštní teplo, které do ní vložil muž, jenž miloval víc, než mu zákon dovolil.