Příběh: Katova ulička
„Tady tvoje noha neprojde, ty blázne!“ zakřičel strážný Matěj a pevně sevřel rukojeť své halabardy.
Před ním, v nejužšítejší štěrbině mezi domy, kde se zdi téměř dotýkaly, stál muž v šedém plášti. Cizinec se nepohnul. Jen tam stál, v místě, kde vzduch chutnal po vlhkém kameni a starém bahně, které stékalo z náměstních kašen hluboko do země. Byla hluboká noc a všechny městské brány už dávno cvakly zámkem. Jen tato úzká průhyba, tato tichá žíla města, zůstávala otevřená pro ty, kteří do Kadaně v noci vstupovat smí.
Muž v plášti nepromluvil. Místo toho pomalu zvedl ruku a ukázal prstem nahoru, k hradebním vížkám. Matěj pocítil, jak mu po zátylku přeběhl mrazivý chlad, i přestože měl na sobě vlněné oděvky. Nad nimi, v měsíčním světle, se rýsovaly obrysy hradeb a ticho bylo tak husté, že bylo slyšet jen vzdálené bublání potoka pod nohama.
„Kdo jsi a co tady chceš v tuto hodinu?“ vyjel se Matěj a udělal krok vpřed, čímž téměř zablokoval celý průchod. Šířka uličky byla tak malá, že dva muži vedle sebe nemohli stát. Každý pohyb byl zde výzvou prostoru.
Cizinec konečně otevřel ústa, ale zvuk, který z nich vyšel, nebyl lidskou řečí. Byl to tichý, rytmický šepot, který zněl jako šumění vody v podzemních kanálech. Muž začal pomalu vstupovat do uličky, jeho kroky byly lehké, téměř neznatelné na mokrých kamenech. Matěj se pokusil zablokovat cestu svým tělem, ale v ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech.
Cizinec nešel kolem něj, ani ho nepostrčil. V momentě, kdy se jejich ramena měla setkat, muž v plášti prostě zmizel. Nebylo to prudké zmizení, jako když někdo skočí do stínu. Bylo to plynulé, jako by se jeho postava rozplynula v mlze, která náhle vyplnila prostor mezi domy. Matěj zůstal stát sám, s otevřenými ústy a třasoucí se rukou na zbrani. Vzduch kolem něj však stále vibroval oním podivným šepotem.
Zmatený strážný se rozhlédl. Uličkovým stěnami se stále lila voda z kašen, tvořila stříbřité proudy, které vedly pryč z centra města. Matěj se rozhodl jít za neznámým. Pomalu postupovalahead, stěny ho svíraly z obou stran, až musel ramena přiklonit, aby se vešel. Cítil, jak mu vlhkost zdi proniká skrze látku košile. Když však došel až k Katově brance, zastavil se.
Na zemi ležel předmět, který tam před minutou nebyl. Byla to malá, vyřezaná dřevěná figurka opice, tak detailní, že se zdálo, že hýbe očima. Vedle ní ležela mince z kovu, který Matěj nikdy neviděl – nebyl to stříbr ani zlato, ale materiál, který v měsíčním světle slabě žhnul modře.
Matěj zvedl figurku a v tu chvíli uslyšel smích. Nebyl to smích člověka, ale vysoký, kňáčovité zvučení, které přicházelo shora, z hradební zdi. Podíval se nahoru a uviděl jen prázdnou korunu stromu a temné nebe. Nikdo tam nebyl. Žádný voják, žádný zloděj, žádný obyvatel. Jen ticho a studená zeď, která v nejužším místě uličky s sebou držela tajemství, která nepatřila do světa lidí.
Druhý den Matěj vyprávěl o své zkušenosti městskému rasovi a katovi, kteří v oné uličce často chodilivaly. Oba se na něj jen zamyšleně podívali. Kat, muž s tváří z Markedovanou jizvami, jen tichým hlasem dodal, že ulička si občas vybírá ty, které chce vpuštět, a ty, které chce jen provokovat.
Matěj mince i figurku schoval do truhly, ale každou noc, když přišel čas uzavřít brány, stával se v té úzké průrvě znovu. Stál tam a naslouchal, zda se v šumu stékající vody neozve znovu ten podivný šepot, který mu sliboval odpověď na otázku, zda byl ten muž z masa a kostí, nebo jen stínem starého města.
Ten modrý kov stále někde v hloubi uličky hledá svého majitele, zatímco zdi tichým šeptem hlídají cestu, kterou nikdo z nás neprojde úplně beze změny.