Příběh: Kepkov
Krev na kamenech
Když Jaroš z Konůvek přistoupil ke druhému příkopu, jeho boty zapadly do bahna, které vonělo shnilou rybou a starým krví. Dřevěné mostky, které kdysi překlenuly propast, ležely rozkousané a zahnědlé jako zuby mrtvého psa. Nad ním se tyčily zbytky hrádku – hrubé kamenné valy, které držely vzduch jako stěny na hřbitově. A mezi nimi, jako by ji nikdo nechal usnout, ležela ruka.
Nebyla to ruka člověka. Byla to ruka z kamene, vyřezaná z jednoho z valů, prsty zkroucené v pozici, která by mohla být buď modlitbou, nebo výzrou. Jaroš se naklonil, až mu dech zapáchal po česneku a starém potu, a dotkl se prstů. Kamenná kůže byla teplá. Ne jako po slunci, ale jako po těle, které se právě probouzí z zimního spánku.
„Pánové z Bohušek říkají, že tu někdo zemřel,“ zavrčel za ním Mikuláš, jeho mladší bratranec, který držel v ruce sekeru. „Ale nikdo neví proč.“
Jaroš neodpověděl. Věděl, že to není pravda. Věděl, protože tu byl už jednou. Byl to rok předtím, když ho poslali sbírat daně z pustých vesnic. Konůvky i Bohušky byly prázdné, jen kostel svatého Mikuláše v Kepkově stál jako varovný prst, jeho věž vykřikující do nebe jako rána do tváře. A když Jaroš vstoupil dovnitř, našel na oltáři nehořlavou svíčku – z vosku, který se nedal roztavit ani v ohni. A vedle ní malý železný klíč, který nikdo neznal.
„To není od Boha,“ šeptal si teď Jaroš, když se podíval na kamennou ruku. „A není to ani od ďábla.“
Mikuláš se posunul blíž, až mu stín padl přes nohy. „Tak co je to?“
Jaroš se napřímil. „Nic, co by tě mělo bát. Ale něco, co bys měl zapomenout.“ Vytáhl z kapsy malý kámen, který našel uprostřed hrádku – hladký, jako by ho někdo dlouho otíral o něco, co už není. „Vezmi si to. A když se vrátíš domů, řekni, že jsi nic neviděl.“
Mikuláš kámen vzal, ale jeho prsty se třásly. „Proč?“
„Protože,“ řekl Jaroš, „když tu někdo zemřel, tak nejen on. Zemřeli i ti, kteří se sem vraceli.“
V tom se ozval zvuk. Ne jako krok, ne jako vítr – jako by se něco pohnulo uvnitř zdi. Mikuláš se otočil, jeho tvář bledá jako vápno. Jaroš se nepohnul. Věděl, že to není zvuk. To byla vůně. Ta samá, která mu lezla do nosu, když tu byl poprvé: železo, pot a něco sladkého, jako by někdo rozdrtil hrozny a nechal je hnít.
„Jaroš…“ Mikulášův hlas zněl jako list papíru, který se trhá.
„Už je pozdě,“ řekl Jaroš a zvedl sekeru. „Ale ještě ne tak pozdě, aby se to nedalo zastavit.“
Když se podíval zpátky na hrádek, kamenná ruka se pohnula. O málo. Jako by někdo uvnitř sténal.
A pak se rozsvítilo.
Nebylo to slunce. Nebylo to ani odrazy z oken. Bylo to světlo, které prorazilo příkop jako meč, a na okamžik Jaroš uviděl – ne zdi, ne valy, ale stěny z masa, které se dýchalo, a v nich otvory jako ústa, která volala jeho jméno. Mikuláš zařval, ale Jaroš už běžel. Ne k mostu, ne k vesnici. Běžel dolů, do údolí, kde ho čekal koňský povoz a cestu na jih, daleko od toho, co se děje na vrchu.
Když se ohlédl, hrádek ho pozoroval. A kamenná ruka se opět pohnula.
Teď už byla jasně vidět: držela něco. Klíč.
Jaroš z Konůvek nikdy neřekl, co tam viděl. Ale každý rok, když přicházel čas sbírat úrodu, chodil ke kostelu v Kepkově a položil na oltář novou svíčku. A když mu někdo ptal, proč, odpovídal jen toto:
„Protože někdo tam ještě žije. A ještě chce ven.“
A pak se usmíval, protože věděl, že nikdo mu nevěří. Ale on věděl, že to není důležité. Důležité bylo to, že klíč je stále tam. A že někdo ho stále drží.