Příběh: Kirchnerova vila
Položte ten klíč, pane hejtmane, nebo přísahám, že zítra už nebude o čem rozhodovat. Jan Kirchner z Neukirchenu ztuhl s rukou na mosazném kování věžního schodiště. Chladný kov se mu zařezával do dlaně, zatímco se díval na svého zahradníka, starého Václava, který stál pod ním v měsíčním světle. Václav nedržel v ruce nástroj, ale útržek pergamenového svitku, který sem rozhodně nepatřil. Vzduch v zahradě byl těžký vůní vlhké hlíny a dozrávajících plodů, ale Jan v tu chvíli cítil jen ostrý pach ozónu, jako by nad Libocí právě v tu vteřinu udeřil neviditelný blesk.
Václavova tvář, obvykle klidná a vrásčitá jako kůra starých stromů v oboře Hvězda, byla nyní stažená křečí. Prsty, které celý život obracely půdu, se třásly. Jan Kirchner, zvyklý na řád úřednického světa a přesnost místodržitelství, se pokusil o autoritativní tón, ale hlas se mu zadrhl v hrdle. Věděl, že ten pozemek vybral pro svou rodinu kvůli klidu a výhledu na krajinu, ne proto, aby zde uprostřed noci čelil někomu, kdo vypadá, jako by právě vystoupil z jiného století.
Proč jste odkryl tu dlaždici u základů věže, Václave? tázal se Jan a udělal krok dolů. Jeho boty na kamenných schodech zněly příliš hlasitě, jako údery kladiva do ticha, které obklopovalo novou vilu.
Zahradník neustoupil. Ukázal prstem k věži, jejíž silueta se tyčila nad nimi jako strážce, který střeží něco, co nemělo být nikdy vykopáno. Podívejte se na ty stíny, pane, šeptal Václav. Nejdou za sluncem, ani za měsícem. Jdou za tím, co se skrývá pod podlahou vaší lodžie. Jan se podíval na zem. Skutečně, dlouhý, tmavý pruh stínu se pomalu plazil proti směru otáčení nebeských těles, jako by se čas v tomto jediném bodě zahrady rozhodl běžet zpět.
Jan Kirchner se vrátil k věži, ignorujíc varování. Byl to muž rozumu, úředník, který věřil v zákony a řády habsburského mocnářství. Vytáhl z kapsy zápisník, jako by si chtěl zapsat hlášení o neobvyklém úkazu, ale inkoust v peru se mu v tu ránu rozpil do černé, nečitelné skvrny. Václav zmizel v šeru za živým plotem, aniž by vydal jediný zvuk, jako by se rozplynul v ranní mlze, která se začala zvedat od Hvězdy.
Když Jan druhý den ráno vstoupil do své pracovny, našel na stole ten samý svitek, který držel zahradník. Nebyl to pergamen z jeho doby. Byly to zápisky v neznámém písmu, které vypadalo jako otisky listů na mokrém písku. Nikdy je nedokázal přečíst, ale zbytek života strávil tím, že v tichosti obcházel stěny své vily a přikládal ucho ke zdem, jako by očekával, že mu kameny prozradí, co se stalo onoho večera.
Dům pod vlivem času chátral, rodina se rozpadala pod tíhou mlčení, a lidé z okolí se začali vile vyhýbat. Když se po mnoha letech brány otevřely pro nové tváře, nikdo už nevěděl, proč jsou stíny kolem věže i za jasného poledne tak podivně protáhlé a proč se v chodbách občas ozve šustění papíru, i když jsou okna pevně zavřená.
Vila na Vypichu dnes stojí opravená, nablýskaná a hrdá na svou minulost, ale pod její fasádou stále dřímá ten neklid. Stačí jen vyjít po schodech k věži, zastavit se v místě, kde kdysi stávala otevřená lodžie, a pozorně sledovat, kam dopadá váš vlastní stín. Pokud se začne v tichosti otáčet opačným směrem, nehledejte cestu ven, ale raději se zeptejte stěn na to, co Jan Kirchner z Neukirchenu nikdy neodhalil.