Příběh: klášter augustiniánek na Novém Městě v Praze

„Slyšela jsi, jak šeptá stěny?“

Sestra Markéta drtěla prsty po stránkách rukopisu, jako by je chtěla roztrhnout. Pergament praskal pod jejíma nehty, inkoust se rozmazával a slova se proměňovala v šmouhy, které už nebylo možné číst. *„To není možné,“* zašeptala, ale její hlas se ztratil v hlubokém tichu kláštera. Okna byla zavřená, vzduch v kapli se ztěžklý od kadidla a něčeho jiného – něčeho, co vonělo jako hnijící jablka a starý krejčí, který se schovával ve sklepení. *„Kdo by to mohl napsat?“*

Rukopis ležel na stole jako mrtvola. Byla to kopie *Diviny komedie*, ale ne taková, jakou znala. Mezi verše se vkrádaly slova, která nepatřila ani Danteovi, ani Božím slovům. *„Kdo je ten, kdo mluví z temnoty, když světlo je jen lží?“* Psáno rukou, která třásla se jako list na podzimním větru. *„A proč je to zde, skryté mezi modlitbami, jako by čekalo, až někdo přijdou a rozluští to, co nemá být luštěno?“*

Za dveřmi se ozvaly kroky. Sestra Markéta rychle skryla rukopis pod roucho a zvedla hlavu, jako by se modlila. *„Co čteš, sestřičko?“* zeptal se bratr Václav, strážce klášterní knihovny, a jeho oči se zúžily. *„Život svaté Kateřiny. Nic jiného.“*

Václav se usmál, ale jeho ústa zůstala pevná jako kámen. *„Vím, že jsi byla v archivu včera večer. Když jsem tam přišel, byla tam otevřená skříň s rukopisy, které ještě nejsou k dispozici. Ty jsi tam neměla co dělat.“*

Markéta sevřela rukopis tak silně, že jí nehty zanechaly stopy v masu dlaně. *„Jsem jenom jeptiška, bratr. Nemám zájem o zakázané knihy.“*

Václav se naklonil blíže, a jeho dech voněl po česneku a něčem hořkém. *„Zakázané? Nebo jenom nebezpečné?“* Jeho hlas byl tak tichý, že se zdálo, jako by mu vyrazil z hlubokých sklepů kláštera, kde se schovávali ti, kteří už nemohli mluvit. *„Ty víš, co se stalo s sestrou Alžbětou, když našla ty staré spisy. Vzali ji z kaple a nikdo ji nikdy neviděl.“*

Markéta se podívala na dveře. Za nimi se táhly chodby, které znala jako své vlastní, ale náhle se jí zdály jako labyrint, z něhož není východ. *„To byla blázen,“* řekla, i když jí hlas chvěl. *„Já jenom hledám odpovědi.“*

Václav se zasmál bez radosti. *„Odpovědi? Nebo jenom další otázky?“* Jeho ruka se dotkla její paže, prsty se zatlačily do masa. *„Ty víš, že některé věci je lepší neznat. Některé tajemství jsou jako rány – když je otevřeš, začne krvácet.“*

Markéta se od něj odtrhla. *„Ty mě chceš vydat?“*

*„Ne.“* Václav se narovnal, ale jeho oči zůstaly temné jako noční nebe nad Prahou. *„Chci tě varovat. Ale když už jsi tu knihu držela v rukou, nemůžeš ji jen tak nechat padnout.“*

V tu chvíli se ozval zvonek. Někdo klepal na dveře kaple. *„Sestra Markéta? Je tam někdo?“*

Byla to matka představená. *„Čas večerní modlitby. Přijdete?“*

Markéta se podívala na rukopis, který teď ležel jako zraněné zvíře mezi jejíma rukama. *„Ano, hned.“*

Když matka představená odešla, Václav se naklonil a šeptal: *„Spál ji. Dnes v noci. Nech ji shořet v krbu. A pak zapomeň, že někdy existovala.“*

Markéta zavřela oči. Věděla, že by to měla udělat. Věděla, že by měla poslechnout a zapomenout. Ale rukopis hořel v jejích myslích jako oheň, který nelze uhasit. *„Co když je pravda?“*

Václav se usmál, ale jeho ústa se nepohnula. *„Pravda? Nebo jenom další lži, kterou si vyprávíme, abychom mohli spát?“*

---

Nocí klášter vydechl. Všechny lampy byly uhašeny, pouze měsíc svítil skrze malá okénka a maloval stíny na stěny jako kosti mrtvých. Markéta se plazila po chodbách jako stín sama o sobě, rukopis pevně stisknutý v dlaních. Když dorazila ke sklepům, kde se schovávaly staré knihy, které nikdo nechtěl vidět, zastavila se.

Dveře byly zamčené. Klíč visel na hřebíku vedle nich – tam, kde ho nikdo nehledal. Markéta jej vzala a otevřela. Zvuk zámku zněl jako výstřel.

Uvnitř bylo chladno. Vlhko stoupalo ze zemského podloží a smísilo se s pachem starého papíru a něčeho, co vonělo jako hrob. Na stole leželo několik svazků, které nikdo nečetl už stovky let. A mezi nimi – další rukopis. Tentokrát bez obálky, stránky rozhozené jako kostry ptáků.

Markéta si uvědomila, že tohle už není kopie. To byl originál.

Až na poslední stránku.

Tam bylo napsáno jen jedno slovo, velkými, drsnými písmeny, jako by je do papíru vyryla ruka, která už neměla sílu psát:

„VYJDI.“

Markéta se podívala na dveře. Za nimi čekal klášter. Za klášterem – svět. Ale svět byl plný věcí, které neznala, a lidí, kteří by ji mohli zastavit.

A pak si vzpomněla na sestru Alžbětu.

Rukopis spadla na zem a rozpadl se v prach.

Markéta se otočila a šla pryč.

Nikdy nikomu neřekla, co tam viděla.

Ale někdy, když procházela Kateřinskou zahradou a slyšela šeptat vítr v korunách stromů, věděla, že tam někde, mezi kameny a zapomenutými knihami, čeká ještě jedno tajemství. A že někdo ho jednou najde.