Příběh: Klášter augustiniánů v Mělníku
Prsty bratra Oldřicha se třásly, když opatrně nadzvedl těžkou desku z dubového dřeva, ukrytou pod uvolněnou dlaždicí v rohu sakristie. Vzduch v podzemí byl těžký, prosycený pachem vlhké omítky a starého pergamenu, který se neodvratně rozkládal v chladu klášterních zdí. Světlo svíce, kterou nechal plápolat v bezpečné vzdálenosti, se chvělo v průvanu a vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny. Oldřich nehledal zlato, ani stříbrné kalichy, které bratři Pavel a Smil věnovali konventu s takovou zbožností. Hledal odpověď na otázku, která mu po nocích nedávala spát, zatímco ostatní mniši z Pšovky tiše oddechovali ve svých celách.
Vytáhl svitek svázaný hrubou koženou šňůrou. Nebyl to latinský žaltář ani opis evangelií. Písmo na pergamenu bylo drobné, husté a místy prokládané podivnými geometrickými nákresy, které jako by neměly s křesťanskou vírou nic společného. Oldřich cítil, jak se mu potí dlaně. Věděl, že porušuje slib poslušnosti. Věděl, že pokud by jej v tuto chvíli přistihl převor, skončil by v řetězech nebo v horším případě pod obviněním z kacířství. Přesto se jeho zrak hladově vpíjel do řádků, které popisovaly pohyb hvězd a přílivy moří způsobem, jenž stavěl člověka do samého středu vesmíru, nikoliv jako poníženého služebníka Božího, ale jako pána osudu.
Vtom se z ambitu ozvalo šourání sandálů o kámen. Oldřich sebou trhl, až svíce na chvíli téměř zhasla. Zatajil dech a přitiskl se ke studené stěně. Kroky se blížily, pravidelné a pomalé, jako tlukot srdce, které odměřuje čas, jenž mu zbývá. Byl to bratr Benedikt, muž, o kterém se šuškalo, že jeho víra je jen maskou pro vědění, které sem přinesl z dalekých cest. Dveře sakristie se pootevřely a do místnosti vnikl pruh měsíčního svitu, který prořízl tmu jako čepel meče.
„Hledáš tam, kde světlo nemá místo, bratře,“ ozval se klidný, zastřený hlas.
Oldřich se nepohnul. Svitek svíral tak pevně, až se mu okraje pergamenu zařezávaly do kůže. Benedikt vešel dovnitř, jeho postava byla v šeru jen nejasnou skvrnou. V ruce nedržel žádnou zbraň, jen růženec, jehož dřevěné korálky tichým klapotem narážely o sebe. Přistoupil těsně k Oldřichovi a sklonil hlavu, aby pohlédl na to, co mladý mnich tak úzkostlivě skrývá.
„Tato slova nejsou pro slabé duše,“ pokračoval Benedikt, aniž by zvýšil hlas. „Kdo se na ně podívá, přestane vidět svět takový, jaký nám ho vykreslila církev. Uvidí jen prázdnotu a nekonečno. Jsi připraven vyměnit klid své duše za poznání, které tě zbaví veškeré naděje na spásu?“
Oldřich cítil, jak mu v hrdle vyschlo. Podíval se na Benedikta a v jeho očích uviděl odraz něčeho, co připomínalo čirý děs smíšený s naprostým odevzdáním. V tu chvíli si uvědomil, že ten svitek není pokladem, ale pastí. Kdo jej jednou otevře, už nikdy nenajde cestu zpět k prosté modlitbě v lavicích kostela svatého Vavřince. Klášter se stal vězením, ale ne kvůli zdím, které je obklopovaly, nýbrž kvůli tomu, co bylo v nich ukryto.
„Co je to?“ zašeptal Oldřich, zatímco se jeho prsty chvěly nad prvním symbolem na stránce.
Benedikt mlčky ukázal k oknu, za kterým se nad Mělníkem tyčila noční obloha, plná ledově zářících hvězd. „Je to klíč k tomu, co nás přesahuje. Ale brány, které otevírá, se nikdy nezavřou.“
Oldřich naposledy pohlédl na pergamen, kde se pod jeho prsty začalo cosi měnit – inkoust jako by ožíval a řádky se začaly vlnit. S náhlým rozhodnutím, které ho v tu chvíli zcela ovládlo, svitek pustil. Ten dopadl na kamennou podlahu, právě když se z chodby ozvalo volání ostatních bratří, kteří pocítili neklid. Oldřich se otočil a vyběhl ven, nechávaje za sebou tajemství, které ho pálilo v dlaních ještě dlouho poté, co se dveře sakristie za ním zavřely.
Dnes, když člověk projde ambitem tohoto kláštera, kde kdysi duněly kroky řeholníků, stále cítí ten zvláštní chlad, který nepramení jen z tlustých zdí. Mezi dlaždicemi v sakristii zůstala mezera, ve které se prach stal věčným svědkem toho, že některé otázky je možná lépe nechat navždy pohřbené v hlubinách času, kam už dnes nikdo nedohlédne.