Příběh: Klášter Doksany
Sestra Ludmila tiskla k hrudi pergamen tak pevně, až se jí prsty zbělely a okraje listu se zařezávaly do dlaní. Vzduch v podzemní kryptě, prosycený pachem vlhké omítky a chladem Ohře, která líně obtékala základy nově vztyčeného kláštera, byl těžký a nedýchatelný. Nad hlavou slyšela tlumené kroky sester směřujících k nočním modlitbám, ale její vlastní nitro dunělo jako splašené srdce polapené zvěře. Kněžna Gertruda věřila, že tento dům zasvěcený Panně Marii přinese zemi mír a pokoru, ale to, co Ludmila držela v rukou, bylo vytesáno z jiného dřeva než svaté texty.
Písmo bylo drobné, husté a v mihotavém svitu jediné lojové svíce se zdálo, jako by se řádky kroutily jako hadi. Nebyly to modlitby. Byly to výpočty hvězdných drah a proroctví, která se neobracela k nebesům, ale k zemi, k samotným kořenům tohoto místa, kde se kdysi střetávaly staré stezky u brodu. Ludmila cítila, jak se jí v ústech usazuje kovová pachuť strachu. Kdyby představená vstoupila nyní, nehledala by v jejích očích pokání, ale plameny, které by očistily její duši od kacířství.
Položila svíci na kámen a prsty přejela po řádku, který zmiňoval „slávu, jež se utopí v proudech“. Doksany. Doxa. Jméno, které kněžna vybrala pro toto místo, v sobě neslo příslib věčnosti, ale ten cizokrajný text na pergamenu naznačoval, že sláva je jen jiným slovem pro nevyhnutelný zánik. Vzpomněla si na svou sestru, která před lety zmizela v močálech u řeky, a na její poslední slova, která jí kdysi pošeptala do vlasů. Tehdy jim nerozuměla, považovala je za horečnaté blouznění, ale nyní, v tomto chladném tichu, do sebe vše zapadalo jako jednotlivé kameny románské klenby.
Vzdálené zvonění na ranní chvály ji přimělo sebou trhnout. Svíce plápolala, vosk stékal po kamenné podlaze jako ztuhlá krev. Měla dvě možnosti. Mohla pergamen vhodit do plamene a nechat tajemství, aby se proměnilo v popel, který rozfouká vítr nad Ohří. Nebo mohla udělat to, co jí našeptávala temnota v rozích krypty. Mohla se vydat k břehu, tam, kde se hlubina řeky setkává s kořeny prastarých vrb, a svěřit listiny vodě. Věděla, že pokud je nezničí, nezničí je nikdo jiný, a dříve či později se tato slova stanou prokletím pro každého, kdo v těchto zdech hledá útočiště.
Sestra Ludmila vstala a její úbor zašustil o kámen jako křídla nočního ptáka. Vykročila směrem k úzkému schodišti, ale v půli cesty se zastavila. Znovu pohlédla na pergamen. Byly v něm zaznamenány tváře žen, které zde žily před nimi, a žen, které teprve přijdou. Cítila, jak se jí v hrudi sváří víra v řád a touha po vědění, které zakazuje vše, co přesahuje lidské chápání. Pokud by odešla nyní, klášter by zůstal jen tichou modlitebnou. Pokud by zůstala, stala by se strážkyní něčeho, co nemělo spatřit světlo světa.
Zhasla svíci prsty, aniž by ucítila bolest z pálení. V naprosté tmě se zorientovala podle chladu vanoucího od řeky. Její kroky byly tiché, téměř neslyšné, když procházela ambitem, kde se románské oblouky táhly k nebi jako kamenné dlaně prosebníků. Zastavila se u postranního východu, který vedl přímo do zahrady. Svítání bylo ještě daleko, ale obzor nad řekou už začínal blednout v náznaku přicházejícího dne.
Vyšla ven a vlhká tráva jí okamžitě promáčela střevíce. Vůně tlejícího listí a říčního bahna jí naplnila plíce. Došla až k břehu, kde se voda Ohře líně převalovala přes oblázky. Vytáhla pergamen z úkrytu pod šatem. Naposledy se podívala na siluetu kláštera, který vypadal v šeru jako spící obr, v jehož útrobách se rodila historie, o které se nikomu ani nesnilo. Ruka se jí chvěla nad hladinou, ale pak se její prsty uvolnily. Papír se dotkl temné vody, na okamžik se na hladině rozlil jako bílý květ a pak nenávratně zmizel v hlubině. Sestra Ludmila tam stála dlouho, hleděla do místa, kde pergamen splynul s proudem, a když se otočila zpět k budově, její tvář byla prázdná a klidná. Od té chvíle nikdo v Doksanech nikdy neslyšel jediné slovo o tom, co se stalo v kryptě, a řeka si své tajemství odnesla dál po proudu, kde ho dodnes střeží její mlčenlivé bahno.