Příběh: klášter klarisek v Olomouci
„Sestra Markéta, proboha, nechte ten rukopis!“
Hlas abatyše Anežky byl jen šeptem, ale v klášterním tichu zněl jako úder kladiva do zdi. Markéta neodpovídala. Prsty se jí třásly nad pergamenem, který držela mezi palci jako by ho mohl v každém okamžiku roztrhnout vítr. Vůně svíček a starého dřeva se mísila s metalickým pachem kreve, která jí stékala po zápěstí – neúmyslně se pořízla nožem, když ji přistihla. Kůži to nepálilo. Jen to, co čtenářka spatřila, hořelo.
*„Víš, co to znamená, když se dotkneš zakázaného?“*
Markéta vzhlédla. Abatyše stála ve dveřích refektáře, oblečená do černého pláště, který se k ní přiléhal jako stín. Za ní se tyčily vysoké, úzké okna, skrze něž pronikaly paprsky západu, které rozptýlily prach vznášející se nad kamennou podlahou. *„Zakázané je jen to, co nám nechali říct, že je.“* Odpověď jí vyklouzla sama, jako by ji někdo jiný ovládal.
Abatyše se nepohnula. *„Ty jsi se narodila zde, Markéto. Víš, jaké jsou pravidla.“*
„Vím, že jsme tu uvězněné jako ryby v síti, které čekají, až je vyberou a uvaří.“ Slova ji opustila, jakmile je vyslovila. Vzduch v místnosti se zhmotnil, stlačil se kolem nich. *„Co když je ten rukopis klíčem k tomu, aby nás to sítě propustila?“*
Anežka se posunula blíže. *„Ten rukopis je jen další lží, kterou nám prodávají.“* V její ruce se objevila malá, kovová schránka. *„A ty jsi už dávno věděla, že v ní není nic jiného než prázdné sliby.“*
Markéta se na ni podívala. *„Tak proč ho pak chráníte jako svatý relikviář?“*
Abatyše zavřela oči. *„Protože víme, že některé věci je lepší neznat.“* Když je znovu otevřela, byly plné slz. *„A ty jsi právě zjistila, že jsi si vybrala tu špatnou.“*
Vtom se ozval zvuk – ne zevnitř kláštera, nýbrž zvenku. Tiché, rytmické klepání, jako by někdo zaklepal prsty do kamene. *„Kdo by to mohl být?“*
„Nikdo.“ Anežka se napřímila. *„To je zvuk, který slyší jen ty, Markéto. Ten, kdo ti šeptá, že jsi již dávno mimo.“*
Markéta se podívala na rukopis. Na jeho okraji byl vyrytý symbol – kruh s přerušenou čarou, který se zdál znát. *„To není symbol kláštera.“*
„Ne.“ Abatyše se usmála, ale její ústa se nepohnula. *„To je znamení těch, kteří přišli před námi. Ti, kteří věděli, že pravda není v modlitbách.“*
V klášteře se rozléhalo echo. Někdo prošel chodbou, i když dveře byly zamčené. Markéta cítila, jak se jí dech zrychluje. *„Co je v tom rukopise napsáno?“*
Anežka se nepohnula. *„To, co tě zničí, když ho přečteš. A to, co tě zachrání, když ho spálíš.“*
Markéta se rozhodla. *„Nechci být zachráněna.“*
Pergamen roztrhala na kousky a hodila je do ohně, který hořel v malém kamenném krbu. Plameny se zachytily okamžitě, jako by je čekaly. Když se obrátila, abatyše již nestála ve dveřích. Byla pryč. A na její místo se tyčil jen stín – vysoký, hubený, s rukama, které se táhly k Markétě jako k větvím.
„Už je pozdě,“ šeptal stín. *„Ty jsi to věděla vždycky.“*
Markéta utíkala. Prchala chodbami, které znala jako své vlastní, ale každý krok ji vedl do míst, která nikdy předtím neviděla. Zvuky se mísily – modlitby, šepot, něco, co znělo jako smích. Když dorazila ke dveřím kláštera, byly odemčené. Venku ji čekal mrazivý večer, ale ona necítila chlad. Cítila jen, jak se jí srdce roztrhává na kusy.
Za sebou nechala klášter, který byl domovem, ale nikdy neútočištěm. A když se ohlédla naposledy, viděla, jak se za ní zavírají dveře – a jak se v okně refektáře objevuje světlo, které nikdy předtím tam nesvítilo.
Někde v Olomouci, mezi starými zdmi a zapomenutými chodbami, stále hoří oheň. A někdo tam čeká. Čeká, až se vrátí.