Příběh: klášter milosrdných bratří (Štýřice)
Knihy hořely jako modlitby.
Bratr Václav se nepohnul, jen stál u okna a díval se, jak plameny požírají stránky, které celý život nechal ležet skryté za zámkem na skříni. Dřevo knižního vazbu praskalo jako suchý list, a s ním prchala i ta slova, která nikdy nesměl vyslovit. Vzduch byl nasycený zápachem hořícího pergamenu a něčím dalším — sladkou, hnilobnou vůní, jako by se z plamenů vznesla duše toho, kdo rukopis napsal. Bratři z řádu milosrdných se modlili v kostele svatého Leopolda, jejich hlasy pronikaly skrze kamenné zdi jako vzdálené žalmy. Ale on tu nebyl. On stál nad popelníkem a věděl, že právě teď ho Bůh soudí.
*— Proč jsi to udělal, bratr Václav?*
Otázka se mu vynořila v mysli jako stín. Neodpověděl. Místo toho si vzpomněl na tu noc před deseti lety, kdy mu starý lékař, který se schovával před inkvizicí, svěřil skříňku s rukopisem. *„Není to pro tebe, synu. Je to pro ty, kteří umí číst mezi řádky.“* Tehdy mu nebylo ani dvacet, a teď tu stál, s prsty černými od sazí, a věděl, že ten rukopis nebyl jen sbírkou lékařských poznámek. Byla tam mapa — ne zeměpisná, ale jiná. Ukazovala cestu k tomu, co církev nazývala *kacířským tajemstvím*: způsob, jak uzdravit nemocné bez modliteb, jen pomocí slov a bylin, které rostly u kostelních zdí.
*— A ty jsi to věděl.*
Znovu ten hlas. Tentokrát zněl jako šepot vítru, který foukal oknem. Václav se podíval na popel, který se usazoval na jeho hábitu. *„Když člověk ví příliš mnoho, přestává věřit, že ho Bůh poslouchá.“* To bylo jeho vlastní myšlenka, ale zdálo se, že ji někdo vyslovil nahlas. Vzpomněl si na ty, kteří před ním přišli o rozum, když se pokusili tajemství využít. Na sestru Markétu, která zemřela v šílenství, protože „Bůh ji nepustil k pravdě“. A na otce rektora, který se utopil v rybníku u kláštera, když zjistil, že jeho vlastní syn — ten, kterého poslal studovat do Říma — byl v tajné kanceláři inkvizice.
*— Utíkej.*
Tentokrát to nebylo jeho hlas. Bylo to něco hlubšího, jako echo z kostela. Václav se obrátil a spatřil ve dveřích postavu v kapuci. *„Bratr Matouš…“* zasyčel. *„Ty jsi měl ten rukopis strážit.“*
Matouš se nepohnul. *„A ty jsi měl ho spálit dřív, než se dostane do špatných rukou.“* Jeho oči svítily v temnotě jako uhlíky. *„Ale ty jsi ho četl.“*
Vzduch se najednou stal těžký, jako by se klášter potopil do sirupu. Václav pocítil, jak mu zuby zchladly. *„Já… já jsem jen chtěl porozumět.“*
*— Lžeš.*
Matouš vystoupil z temnoty a jeho ruka se dotkla Václavova ramene. *„Ty jsi chtěl být jako on. Jako ten, kdo napsal ty slova.“* Jeho hlas se změnil, stal se hlubokým, téměř ženským. *„Ale Bůh neodpouští těm, kteří se snaží hrát s věcmi, které nejsou pro ně.“*
V tom okamžiku se dveře kostela prudce otevřely. Zvenku pronikly hlasy bratří, kteří se vraceli z večerní modlitby. *„Bratr Václav? Co se děje?“*
Matouš se stáhl do stínu. *„Nic. Jen… kniha hořela.“*
Ale když bratři odešli, Václav zůstal stát srdcem plným ledových jehel. Na podlaze ležela jedna stránka, která se mu podařilo zachránit — částečně vyhořelý pergamen s nápisem: *„Kdo hledá, najde. Kdo se bojí, ztratí.“*
A teď tu byl sám, s tím posledním důkazem, že něco bylo skryto hluboko pod kameny kláštera. Něco, co ani Matouš neznal.
Zvon z kostela svatého Leopolda zazvonil na půlnoc. A když se Václav podíval ven, uviděl, jak se v oknech klášterní nemocnice pohybují stíny — ty, které neměly patřit mezi živé.
Něco tu bylo. A on byl jediný, kdo to věděl.
Ale už bylo pozdě na útěk.