Příběh: Klášter milosrdných sester brněnských (Veveří)
Prsty sestry Anežky se zachvěly, když se dotkla zažloutlého pergamenu, který vypadl z falešného dna dřevěné truhlice v podkroví rozestavěného mateřince. Vzduch v místnosti byl prosycen pronikavou vůní čerstvého vápna a vlhkého dřeva, která se mísila s těžkým, zatuchlým pachem zapomenutých věcí. Dole v ulici Grohově se ozýval dusot koňských kopyt na dlažebních kostkách a vzdálený křik dělníků, ale zde, pod nízkým stropem, vládlo ticho tak hluboké, že v něm slyšela tlukot vlastního srdce.
Anežka si přitiskla škapulíř k hrudi a znovu sklonila zrak k textu. Nebyly to modlitby. Nebyly to ani latinské žalmy, jimiž naplňovala své dny od chvíle, kdy složila slib. Byly to nákresy hvězd, které se neobjevovaly na žádné obloze, a výpočty, které odporovaly všemu, co ji učili o řádu stvořeného světa. Jako by někdo do základů tohoto domu vložil vědění, které mělo zůstat pohřbeno v temnotách, aby chránilo křehkou víru sester před pohledem do propasti.
Sestra představená dnes ráno přísně připomínala, že služba nemocným je jedinou cestou ke spáse a že jakákoliv zvědavost, která odvádí mysl od utrpení bližních, je branou pro pokušitele. Anežka cítila, jak se jí do dlaní vpíjí chlad papíru. Kdyby ty řádky ukázala, dům by byl vysvěcen a snad i zbořen, aby se očistil od kacířství. Kdyby je spálila, její duše by zůstala čistá, ale v její mysli by navždy zůstala prázdnota po odpovědi na otázku, proč se hvězdy na nákresech pohybují jako živé bytosti.
Za úzkým oknem se začalo stmívat a svahy nad řekou Svratkou se zahalily do šedého oparu. Anežka si uvědomila, že právě teď, v tomto novém útočišti, které mělo přinášet milosrdenství, se stala strážkyní něčeho, co by změnilo samotné základy církve. Slyšela kroky v chodbě pod sebou. Sestra Benedikta se blížila k podkroví, aby zkontrolovala, zda je vše připraveno pro zítřejší příchod dalších sester.
Anežka rychle přejela očima poslední větu, napsanou krví nebo tmavým inkoustem, který v šeru vypadal jako zaschlá rána. Stálo tam, že brána mezi nebem a zemí není tam, kde ji hledají teologové, ale přesně v bodě, kde se stín klášterní věže v den letního slunovratu dotkne hladiny řeky.
Kroky na schodech utichly přímo přede dveřmi. Anežka měla zlomek vteřiny. Buď pergamen roztrhá na kusy a stane se součástí mlčení, které toto místo obklopuje, nebo jej ukryje do pukliny ve zdi, kde jej nikdo nenajde dříve, než se slunce otočí na své dráze. Zhluboka se nadechla, vdechla prach starých časů a stiskla klíční kost tak pevně, až to zabolelo. Dveře se začaly pomalu otevírat, vrzání pantů prořízlo ticho jako břitva.
Sestra Anežka se neotočila. Věděla, že když teď vykročí vstříc světlu svíce v rukou Benedikty, bude muset zapomenout, co viděla. Ale v hloubi její duše se zrodila bouře, která už nikdy neutichne. Když o mnoho let později sestry areál opouštěly, nikdo si nevšiml, že jedna z cihel v základním zdivu u Svratky byla uvolněná a za ní ležela prázdná schránka, jejíž obsah se vypařil do brněnské mlhy, jako by tam nikdy nebyl. A přesto, když dnes návštěvník kráčí kolem klášterních zdí, cítí v zádech chladný pohled někoho, kdo stále čeká na letní slunovrat, aby mohl konečně spatřit, co se skrývá pod hladinou řeky.