Příběh: Klášter paulánů (Nová Paka)
„Tady to končí, Matěji, buď to spálíš, nebo to zničíš svou duši!“
Křik předstaženého bratře zněl v úzké chodbě jako úder biče. Matěj stál s prsty křečovitě sevřenými kolem pergamentu, který našel v hlubokých sklepech staré kaple, tam, kde vlhkost ze stěn chutnala po železe a zapomnění. Papír byl žlutý, křehký a voněl starým prachem a něčím sladkým, co připomínalo hnijící lily.
V roce 1655 byla země v Nové Pace rozvířená. Všude kolem nich kopali muži základy nového kláštera, vzduchem létal prach z drceného kamene a rytmické údery kladiv zněly jako tlukot obrovského srdce, které chtělo pohltit vše staré. Matěj však v rukou nesměl držet nic, co by s tímto novým začátkem nesouhlasilo.
„Tento spis byl nalezen v dolech, z nichž kdysi vyvázala ta první soška Panny Marie,“ zašeptal Matěj a hlas se mu třásl. „Není to bláznovství. Je to pravda o tom, co leží pod našimi nohami. O tom, proč byla tato kaple postavena právě zde.“
Předstažený udělal krok vpřed. Jeho černý plášť švuhal o dlažební kameny. Vzduch mezi nimi byl těžký, téměř hmatatelný, prosycený vůní vyhasínajícího vosku a chladem, který stoupal ze základů, jež teprve před několika dny položili. Matěj cítil, jak mu studený pot stéká po zátylku. V textu, který v tajnosti přepisoval, se mluvilo o věcech, které nepatřily do modliteb. O síle země, která nezná božského řádu, a o tajemství, které bylo v dolech zakopáno hluboko pod vrstvami hlíny a skály.
„Věříš snad, že tvůj rozum je větší než víra církve?“ zasyčel předstažený. „Tohle není poznání, je to jed. Pokud ten list nehodíš do ohně, budeš v téhle stavbě sloužit jen jako stín v cele, ze které nikdo nevyjde.“
Matěj pohlédl k oknu, kde v dálce viděl kontury budoucího chrámu. Představa dokonalosti, pět protínajících se elips, které měly tvořit budovu, mu v hlavě tancovala jako geometrický sen. Ale ten pergament v jeho ruce byl křivý, chaotický a hrozivě živý. Cítil, jak ho ta zakázaná věda táhne k zemi, k těm temným šachtám a dolech, kde se kdysi našel obraz Rodičky Boží. Ptal se sám sebe, zda byl obraz nalezen, nebo zda byl z hlubin záměrně vytažen, aby zakryl něco mnohem staršího a nebezpečnějšího.
„Chci vědět, proč se tady staví,“ vyhrkl Matěj. „Proč se vracíme na místo, které bylo opuštěno během válek? Co je v té zemi, co nás sem táhne zpět jako magnets?“
Předstažený už neodpovídal. Jen natáhl ruku a v jeho očích se Matěj neviděl hněv, ale hluboký, téměř zvířecí strach. Ten strach byl nejsilnějším důkazem.
Matěj nečekal. V jediném prudkém pohybu se vytrhl z sevření a rozběhl se chodbou. Boty mu klapaly o kámen, zvuk se odrážel od stěn, které teprve vznikaly. Vyběhl ven do ostrého slunce, kde se prach z nově kopaných základů vznášel ve vzduchu jako zlatý opar. Cítil na tváři horko léta a v nose pach čerstvě vyvrtaného kamene.
Dobiehl k okraji hluboké jámy, kde dělníci právě vyklízeli zeminu pro budoucí křížlové chodby. Pod ním byla jen černá prázdnota, vlhká stěna hlíny a tma, která vypadala, že dýchá. Matěj pohlédl na pergament. Věděl, že pokud ho nechá v klášteře, bude zničeny. Pokud ho vezme s sebou do světa, zničí sám sebe.
Když za ním zazněly kroky ostatních mnichů a jejich hlasy volaly jeho jméno, Matěj se usmál. Nebyla to radost, ale vzdálenost. List nepustil do ohně, ani ho neukradl. Pomalu, s téměř rituální precizností, ho sbalil a sklouzl s ním do nejhlubší části otevřeného základu, přímo do černé hlíny, ze které kdysi vyvázal zázrak.
Zakopal ho tam, kde ho nikdo nenajde, nebo kde ho najde jen ten, kdo bude mít stejnou touhu po pravdě jako on. Sám pak ztichl a nechal se dopadnout, s vědomím, že pod budoucími sálami a modlitvami bude navždy spát pravda, která by srazila z kolen i ty nejvyšší sruby.
Kdo dnes přejde přes růžencové schodiště a pohlédne dolů do hloubek klášterního areálu, neví, že pod jeho stopami v tichém spánku hnije papír, který mohl změnit smysl všeho, co bylo nad ním vybudováno.