Příběh: Klášter Sezemice
Bylo to v pondělí ráno, kdy Eliska zjistila, že starý pergamen se jemně otahá na jejím stole, jako by mu chtěla vyprávět svou tajnou historii. Klášter Sezemice ještě spal ve tmavé ranní kouře, ale Eliskin duch byl již probuzený — napjatý mezi přísahami svatého řehole a hmatatelným tancem světla kolem místností. Kdykoli si přivinula skřínku, ve které byly uloženy knihy a listiny kláštera, neodolala pocitu chvění v jejím zadečku.
Papír, na němž se nacházela nedokončená nota o cestách k osvícení, byl často předmětem jejího zkoušení. Jak dlouho ji už trápil? Zda to vůbec ještě mohlo být pouze zkoušení od boha — nebo se skrývala pod tímto zjevně jednoduchým nápisem nějaká hlubší pravda, která chtěla projít jejími rukama a dovolit jí si své sny o světě mimo klášterní zdi?
Zapomněla již na chvíle, kdy se sestry sdílely své úzkosti při vypravování příběhů z doby, než byl klášter zasažen požárem a bouřemi. Vzpomínky na papalství, kdy papež Jan XXII schválil záchranné indulgence pro jeho obnovu, se promítaly jako dalekohlední stíny v jejím myšlení. Bylo to těchto svatých slov, kterými se snažila Eliska uklidnit duši, když její ruce jen tak měřily papír.
Povětrnost v klášteře byla jako dech z minulosti — chladný, ale přítomný. Vůně vyschlých tráv a starého dřeva tancovala kolem ní s kousky světla padajícími skrz zjizvené okna. Eliska se ponořila do ticha, hledajíc v hlubinách své mysli odpověď — nebo alespoň klid.
Ale pak její srdce učinilo neslyšitelný úder, jako by přišla poznat pravdu o jeho obsahu. Jak dlouho již se obávala způsobu své touhy? Nebylo snad tohoto rukopisu důvodem ke zkoušce její věrnosti a úcty? Nebo je tu něco, co by mohla naučit — odkud se pochází tato mocné pokušení?
Když její prsty ztichle otřely pergamen, objevil se text jiným písmem — tak vysokým a složitým, že ho nemohla okamžitě pochopit. Řetězec písmen a symbolů se před ní rozvíjel jako záhadný šifrovací plán. Při prvním pohledu je napadlo, že se jedná o znaky klasických knih, ale ty neznala ve své plnosti.
Před ní se rozprostiral možný sen o odhalení — něco takového, co by mohla vypravit těm kolem sebe. A přesto to byl zároveň strach, že se stane důvodem její vlastní zkázy nebo celého kláštera.
Překvapivě se objevila u dveří Matylda, mladší sestra známá svou mírnou povahou a radostným způsobem. „Elisko, budiž smírnost a počkej na den," usmívajíc se pronesla, aniž by viděla pergamen. Její slova, stejně jako její přítomnost, naplnily klid v Eliskin mysli.
Po chvíli si povšimla, že Matylda ji nechal sama a odcházející zvuky školního života začaly střídat se s tichem. Když se vrátila k pergamenům, měnilo se světlo do barevných paprsků na podlaze a znovu ji napadla myšlenka: co by všechny tyto písmena znamenala?
Nezvěstná tajemství kláštera, která se ukryla před jejím očima, stále jezdit jako stín přes její mysl — snažící se ji uvést cestou smysluplného poznání. A když si uvědomila, jak bylo obtížné odolat touze a zároveň zachovat vnitřní poklid, pustila ruku na papír.
Zůstal jen námitek — ten starý pergamen, který nechtěl své tajemství opustit. Co bylo v tom rukopisu napsáno, se nikdo nedověděl — tak jako mnoho dalších ztracených pokladů kláštera Sezemice.