Příběh: Klatovská třída 39
„Tady to není, pane Vorel, hledejte hlouběji v těch skleněných stěnách!“ vykřikl mladý pomocník a máhl rukou směrem k obrovským oknům, která v dopoledním světle plzeňského Jižního Předměstí vypadala jako ztuhlé jezera.
Karel Vorel, muž s tváří jako vytesaná z plzeňského pískovce, neodpověděl. Jen pevněji sevřel v ruce mosazný klíč a přistoupil k zelenému keramickému obkladu, který v srpnovém žáru roku 1935 vyzařoval podivný, téměř tekutý lesk. Vzduch kolem nich voněl čerstvým betonem a novým lakem, ale pod tímto moderním pachem se vznášelo něco jiného – slabý, kovový pachuč s příchutí starého železa, který sem nepatřil.
Vorel nebyl obyčejný nájemník. Přišel do tohoto nově vybudovaného domu s jedním cílem. Hledal prostor, který v plánech architekta Meisla nefiguroval, ale o kterém mu vyprávěl starý známý z bývalé strojírny Belaniů. Mluvil se o „meziprostoru“, o místě, kde se moderní betonové kostry protnuly s něčím, co tu zůstalo z předchozích dob.
Vstoupil do největšího bytu v prvním patře. Prostor byl tak rozlehlý, že se v něm ozýval každý dopad jeho těžkých bot. Vorel se zastavil uprostřed místnosti a ztuhl. Zrcadlové plochy oken odrážely ulici, ale v jednom z rohů, tam, kde vystupoval arkýř, viděl něco, co mu zmrazilo krev v žilách. V odrazu skla stála žena. Měla na sobě šaty z jiné doby, tmavé a těžké, které v kontrastu s jasným, funkcionalistickým světlým interiérem působily jako černá díra.
Vorel se prudce otočil. Za ním byla jen prázdná místnost a bílá stěna. Když se znovu podíval do skla, žena byla o krok blíž. Její rty se nehýbaly, ale v hlavě mu zazněl jasný, kovový zvuk, jako když někdo udeří kladivem do kovové desky.
„Kde je ten klíč od suterénu?“
Vorel pocítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Sáhl do kapsy, kde cítil chlad mosazi. „Kdo jste?“ vyhrkl a hlas se mu zlomil.
Žena v odrazu zvedla ruku a ukázala prstem směrem k zemi, hluboko pod betonový skelet domu. V ten moment se v celém bytě rozlehlo dunivé zakvílení, jako by se hlouboko v základech domu něco probudilo. Vorel pocítil vibrace v chodidlech. Nebylo to chvění dopravy z Klatovské třídy, ale rytmický, pomalý tlukot, který vycházel přímo ze stěn.
Vykročil k oknu, chtěl se dotknout skla, ale vteřinu předtím, než ho prsty zasáhly, obraz v zrcadle zmizel. Zůstala jen čistá plocha skla a odraz jeho vlastního, vyděšeného obličeje. Vzduch v místnosti náhle ztěžkl a teplota klesla tak prudce, že Vorel viděl svůj vlastní dech, přestože venku vládlo letní horko.
Pomocník, který zůstal v chodbě, zavolal znovu: „Pane Vorle, už to našel? Musíme jít, stavitel Špalek už bude chtít zprávu!“
Vorel pomalu stahoval ruku od okna. V dlani měl teď něco, co tam před minutou nebylo. Malý, rezavý hřebíček, který vypadal, že byl vytržen z nějakého starého stroje. Byl horký, tak horký, že ho musel okamžitě pustit na čistou podlahu. Hřebíček dopadl na beton s hlasitým cinknutím, ale místo aby zůstal ležet, začal se pomalu, téměř neznatelně zapadat do tvrdého povrchu podlahy, jako by beton byl jen voda.
Vorel už nehledal. Věděl, že tento dům není jen souborem betonu a skla, ale že je postaven nad něčím, co odmítá být zapomenuto. Vyšel z bytu v tichosti, aniž by pomocníkovi odpověděl. Když se naposledy ohlédl na zelený keramický obklad fasády, měl pocit, že z těch barev na něj někdo hledí.
Klíč od suterénu zůstal v kapse, ale Vorel už nikdy neodvážil jím nic otevřít. Tajemství, které v onom odrazu spatřil, zůstalo uvězněno v moderních liniích domu, hluboko pod nablýskaným povrchem.
Kdo dnes projde kolem těch zelených zdí, možná pocítí ten samý náhlý chlad v hloubi své duše, který doprovází ticho v místnostech, kde čas neplyne rovnoměrně.