Příběh: Klingerova vila
„Stůjte, kam to tak spěcháte s těmito papíry, pane Albrechti!“
Hlas správce domu rozsekl ticho v sálu, kde se zrcadla odrážela do zrcadel a vytvářela nekonečný chodicích chodeb. Albrecht, mladý účetní s třesoucími se rukama, zastavil tak prudce, až mu z rukou vyklouzly listy s výpočty z italských tkaloven. Papíry rozletěly jako bílí ptáci po hladké podlaze z dovezeného mramoru.
Vzduch v domě voněl po drahém tabáku a nově vymalovaných stěnách, ale pod tímto povrchem se vznášel chlad, který nepatřil do léta roku 1890. Albrecht se neotočil. Díval se do jednoho ze zrcadel, kde v odrazu viděl barona Ottomara Klingera. Baron však nestál za ním. Stál v odrazu v místě, kde v reálném prostoru byla jen prázdná stěna a těžký sametový závěs.
„Ty čísla nelžou, pane barone,“ zašeptal Albrecht a ignoroval správce, který k němu přistupoval s výrazem hněvu. „Zlaté nitě, které jdou z Itálie, nekončí v látkách. Končí v něčem jiném. V něčem, co nemá jméno.“
Baron v zrcadle se neusmál. Jeho tvář byla kamenná, oči temné jako hluboké studny. Pomalý pohyb ruky v odrazu doprovázel zvuk, který připomínal škrábání nehtu o sklo, ačkoliv v místnosti nebyl slyšet žádný hmatatelný dotek. Albrecht pocítil, jak mu mrazí v zátylku. Vzduch kolem něj zhoustl a stal se těžkým jako mokrá vlna.
„Kdo vám dovolil počítat věci, které nejsou určeny pro lidské oči?“ ozval se hlas. Nebyl to zvuk z hrdla, ale ozvěna, která přicházela ze všech stran současně, z každého koutu vily, z každého vyřezávaného ornamentu na stropě.
Správce domu najednou ztuhl. Jeho ruka, která právě měla Albrechta chytit za rameno, zůstala viset ve vzduchu, jako by narazila na neviditelnou stěnu. Oba muži byli teď uvězněni v tichu, které bylo tak absolutní, až slyšeli vlastní tlukot srdcí. Albrecht se znovu podíval do zrcadla. Postava barona tam už nebyla. Místo ní viděl v odrazu něco, co mu vyrazilo dech.
V zrcadle neviděl sál vily. Viděl temný les, mlhu a postavy v černých pláštích, které stály v kruhu kolem něčeho, co vypadalo jako obrovské vřeteno z černého křemene. Vřeteno se točilo, ačkoliv jej nikdo nedotýkal, a z něj vytékala tekutina, která připomínala rtutě. Tato tekutina začala v odrazu přetékat přes rám zrcadla a stékat po skutečné stěně vily, zanechávajíc za sebou stříbřité stopy, které žrally barvu nátěru.
Albrecht vykřikl a ustoupil, přičemž zakopl o své rozházené papíry. Vteřinu poté se vše vrátilo do normálu. Správce domu prudce vydechl a Albrecht dopadl na kolena. V místnosti už nebyl žádný mráz, jen vůně prachu a starého dřeva.
„Co to bylo?“ vyhrkl Albrecht a hleděl na stěnu. Stříbřité stopy byly pryč. Jako by se nikdy nestaly.
Správce na něj jen chladně pohlédl. „V této vile se některé věci nepočítají, pane Albrechti. Některé investice se nevracejí v penězích, ale v čase a v moci. Vy jste udělal chybu, že jste hledal konec nitě.“
Albrecht byl z vily vyhoštěn tohozelfde odpoledne. Bez doplatku, bez doporučení, s jedinou varovnou větou, že se už nikdy nemá vrátit do Nového Města pod Smrkem. Jenže Albrecht nemohl zapomenout na ten pohled v zrcadle. Věděl, že v hloubi domu, možná v základech, které drží tento italský mramor a barokní okázalost, zůstalo něco, co stále rotuje. Něco, co vyžadovalo neustálý dohled a oběti, o kterých v účetních knihách nebyl ani náznak.
Místní lidé dodnes vyprávějí o nocích, kdy z vily slyšet rytmické tlukání, jako by v hloubi domu pracoval obrovský tkací stav, přestože v domech rodiny Klingerů už dávno žádné stroje neběží. Ten, kdo se odváží vstoupit do sálů a dlouho hledět do zrcadel, prý vidí v odrazu stopy stříbřité tekutiny, která stále hledá cestu ven.
Kdo ví, kolik dalších nití baroni Klingerové zapletli do základů svého sídla, aby jejich jméno zůstalo navždy vytesáno v kameni.