Příběh: Kobližná
Koblihy voněly praženými mandlemi a hořkými kořením, které se vznášelo nad kamenem jako kouř z neviditelného ohně. Na Kobližné, kde tramvajové koleje už dávno zmlkly a kamenné dlažby nasávaly dešťovou vodu jako suchá ústa, stál starý pekař Jindřich s dřevěnou lopatou v ruce. Jeho ruce třásly se ne od chladu – byl červen jako upečená kobliha – ale od toho, co mu právě ukázal jeho posledně přijatý tovaryš, Vašek z Kunštátu.
„Podívej, pane Jindřišku, co jsem našel v mouce.“
Vašek držel v dlani něco, co vypadalo jako zkroucený kousek tmavého chleba, ale bylo příliš hladké, příliš lesklé, jako by ho někdo vyrobil z něčeho, co mouka být neměla. Jindřich se naklonil, jeho vousy se dotkly Vaškova ramene, a náhle ucítil zápach – ne mouky, ne pečeného těsta, ale něčeho staršího, jako by se v tom kousku schovala něčí duše. „To není z mouky,“ zašeptal. „To je z něčeho jiného.“
Vašek se usmál. „Tak to ji neprodáme?“
Jindřich se vztyčil, jeho prsty se zmocnily kousku a stiskly ho tak, že se rozpadl na prášek. „Neprodáme nic,“ řekl a vyhodil zbytek do ohniště, kde se okamžitě rozplynul v modrý dým. „Ale zítra, když přijde radní, řekneš mu, že jsi našel kámen v mouce. A já řeknu, že to byla omyl.“
---
Radní Matěj z Kunštátu přišel o den později, když slunce pálilo Kobližnou jako žehlička a v ulici se ozývaly jen kopyta koní a křik prodavačů. Jindřich ho čekal u dveří svého dílny, kde už čekaly hotové koblihy, vonící medem a skořicí. „Pane radní,“ řekl, když Matěj vstoupil, „Vašek našel v mouce kámen. Ale my jsme ho vyhodili, než se do pečiva dostal.“
Matěj se podíval na Vaška, který stál bledý, s očima upřenýma na zem. „Kámen?“ zopakoval. „V mouce?“
„Ano, pane radní. Ale už ho tam není.“
Radní se naklonil, jako by chtěl prohmatat vzduch. „A co když tam byl něco jiného?“
Jindřich se usmál, ale jeho ústa mu neposlušně ztuhla. „Co myslíte, pane radní?“
Matěj vytáhl z pláště malý kámen, který držel v dlani. „Tohle jsem našel v mouce u pekaře na Špilberku. A včera jsem našel toto.“ Vytáhl druhý kámen, ještě tmavší, ještě hladší. „A dnes ráno jsem našel třetí. Všechny jsou stejné. Jako by někdo házel kameny do mouky, aby se z ní pekl chléb, který nikdo nemůže snést.“
Vašek se zachvěl. „Pane radní, já nic neviděl!“
Matěj se podíval na Jindřicha. „A vy?“
Jindřich mlčel. Věděl, že by měl říct něco, cokoliv, ale jeho jazyk mu ležel v ústech jako kámen. „Pane radní… já nevím, co se děje.“
Matěj se otočil a odešel, aniž by řekl slovo. Když zhasl jeho stín za rohem, Vašek se obrátil k Jindřichovi. „Pane, co to bylo?“
Jindřich se podíval na prázdné pece, na mouku, která ležela neporušená, jako by nikdo nic neviděl. „Nevím,“ řekl. „Ale zítra už tu nebude mouka. Jen voda. A sůl.“
Následujícího rána byla Kobližná opuštěná. Žádný pekař, žádný radní, žádní prodavači. Jen Jindřich, který stál u dveří své dílny a díval se na prázdné prostranství, kde dříve byla plná mouka. A když se naklonil, našel v prachu další kámen. Tentokrát byl větší, hladší, a když ho dotkl, ucítil, jak se mu do prstů vlítá něco studeného, jako by mu někdo šeptal přímo do duše.
„Jsi tu,“ zašeptal.
A pak uslyšel kroky. Někdo šel po ulici, ale nikdo tam nebyl. Jen kroky. A pak se zastavily přímo před ním.
Jindřich se otočil. Za ním stála žena v šedém rouchu, který se vznášel, aniž by se dotýkal země. „Kdo jsi?“ zeptal se.
„Ta, která peče,“ řekla. „A ty jsi ten, který ví.“
„Co chceš?“
„Chci, aby koblihy byly jako dřív.“ Podala mu ruku, která byla studená jako led. „Ale ty musíš rozhodnout. Buď mi pomůžeš, nebo já ti vezmu to, co máš nejdražšího.“
Jindřich se podíval na mouku, na pece, na Vaška, který stál za ním a díval se na ně s otevřenými ústy. „Co chceš, aby byly koblihy jako dřív?“
„Sladké. Ale ne tak, jak je znáš ty.“ Žena se usmála, a její ústa se rozestoupila příliš široce. „Sladké jako slzy. Sladké jako krev.“
Vašek zařval a utíkal, ale Jindřich ho zastavil. „Čekaj,“ řekl. „Co se stane, když mi pomůžu?“
Žena se naklonila blíže. „Získáš to, co žádný pekař nemá. Koblihu, která nikdy nezkazí.“
Jindřich vzal její ruku. A když se probudil, ležel na zemi před svou dílnou, kolem něj rozptýlené kameny, které se měnily v prach, jakmile je dotkl. A v ruce držel jednu koblihu. Čerstvou, vonící medem a něčím jiným, něčím, co ho děsilo.
Vašek už nikdy neviděl Jindřicha z Kunštátu. Ale každý večer, když slunce zapadá za hodinovou věží, lidé na Kobližné cítí vůni pečených koblih. A když se podívají na pece, které stojí prázdné, vidí někdy, jak se v nich třpytí něco, co tam být nemělo.
A když si vezmou koblihu, najdou uvnitř kámen. Malý, hladký, jako by ho někdo tam schoval před staletími.
Jindřich už dávno zemřel. Ale koblihy pečené na Kobližné nikdy nezkazí.