Příběh: Kolovratský palác ve Valdštejnské
„Když se vrhla do vzduchu a její šaty se rozprchnuly jako koruna plamene, dokonce ani nezařvala.“
Vzduch v Kolovratském paláci byl tak tichý, že se zdálo, jako by se čas zastavil. Jenom šustění šperků na její krku a tiše klepání hodin na schodišti prorazilo mlčení. Věděla, že to byl poslední zvon. Ne proto, že by ji někdo čekal, ale protože po ní přišel. A on vždy přišel.
Její jméno bylo Alžběta, ale v těchto zdích ji znali jen jako *Panna s černým ohněm*. Ačkoliv byla dcerou hraběte Schaffgotscha, nikdo v paláci neznal její pravou tvář. Jenom to, jak dokázala vtisknout do mramoru svůj obraz. Nebo spíše – jak dokázala do něj vložit něco, co se nedalo vymazat.
Dnes ráno ji našli v *Sále stínů*, jak se opírala o balustrádu terasy, která se vinula kolem Kolovratské zahrady. Její prsty, které byly vždy tak jemné, že by se daly porovnat s petrklíči, držely v ruce zkroucený list papíru. Na něm bylo napsáno jen jedno slovo: *Věra*.
„Panna Schaffgotschová, co to znamená?“ zeptal se mladý strážný, který ji našel. Jeho hlas zněl jako křehký zvonek, který se rozbil o mramor. „Jste si jistá, že jste neudělala chybu?“
Alžběta se otočila. Její oči – ty, které byly tak tmavé, že se v nich ztrácel svět – byly naprosto prázdné. „Věra není chyba, strážný. Je to poslední věc, kterou člověk ještě může ztratit.“
Před ní stála malá, zasklená niká, ve které byla umístěna *Černá madona svatotomská*. Obraz byl tak starý, že jeho barvy se zdály být živé, jako by se v nich odrážela nějaká hluboká tajemství. Alžběta se k němu přiblížila a její dlaně se dotkly skla. „Vidíš, jak se dívá na nás?“ šepotala. „Vidíš, jak nám říká něco, co nikdo nechápe?“
Strážný se pokoušel odhadnout, co se děje. „Panna Schaffgotschová, možná byste měla jít do svého pokoje. Je pozdě.“
„Já nejsem v pokoji od dlouhého času,“ odpověděla tiše. „A já nejsem Alžběta. Jsem jen ta, která se vrátila.“
V tom okamžiku se dveře Sálu stínů otevřely a do místnosti vkročil hrabě Kolovrat-Krakovský. Jeho příchod byl tak nečekaný, že se strážný rozběhl pryč, jako by se ho dotkl nějaký neviditelný proud. „Panna Schaffgotschová, co se tu děje?“ zeptal se, jeho hlas zněl jako ostrý meč, který se vrazil do vzduchu.
Alžběta se otočila k němu. „Víte, co je to věra, hrabě Kolovrat-Krakovský? To, co se nedá zradit. To, co se nedá prodat. To, co se nedá zničit.“
„Já vím, že jste si přinesla nějakou bláznivou pověst, Panno Schaffgotschová. Ale v tomto domě se chováme s poctou.“
„Pocta je jen další slovo, hrabě. Jako věra. Jako láska. Jako slib.“ Alžběta se znovu otočila ke sklenici s obrazem. „Vidíš, jak se dívá na nás, hrabě? Vidíš, že něco chce?“
Hrabě se přiblížil k obrazu. Jeho oči se zúžily, když si uvědomil, že obraz se nějakým způsobem *dívá* na něho. „To je jenom malba, Panno Schaffgotschová. Nic víc.“
„Nic víc?“ opakovala Alžběta, její hlas se stal ledovým. „Pak proč se v ní odráží každý, kdo do tohoto domu vstoupil? Proč se v ní odráží každý, kdo v něm zemřel? Proč se v ní odráží i ty, hrabě, i ty?“
Hrabě se zaskřípal zuby. „To je jenom iluze. Možná jste vy sami iluze.“
„Iluze se nedají zničit. A věra také.“ Alžběta se náhle rozběhla k oknu terasy. „Pojďte s námi, hrabě. Pojďte a podívejte se.“
Když se hrabě přiblížil, spatřil, že Alžběta stojí na okraji terasy, která se vinula kolem Kolovratské zahrady. Pod ní se rozkládal příkop, který odděloval palác od světa. A v příkopu, mezi keři a trávou, ležela něco, co se na první pohled zdálo být jenom kámen.
„Co to je?“ zeptal se hrabě, jeho hlas zněl jako šepot.
„To je to, co jsem našla včera ráno, když jsem procházela zahradou,“ odpověděla Alžběta. „To je to, co jsem našla každý den po dobu tří týdnů.“
Hrabě se přiblížil a viděl, že na kamenech jsou vyryty jména. Jména lidí, kteří kdysi žili v tomto domě. Jména lidí, kteří v něm zemřeli. A mezi nimi bylo i jeho vlastní jméno, i když ještě neumřel.
„To je nemožné,“ prohlásil hrabě, jeho hlas zněl jako křik.
„Nemožné je věřit, hrabě. Ale věřit je poslední věc, kterou člověk ještě může udělat.“ Alžběta se znovu otočila k obrazu. „Vidíš, co jsem našla, hrabě? Vidíš, že jsi už tu?“
Hrabě se zaskřípal zuby. „To je jenom bláznivá fantazie. To je jenom nějaký trik.“
„Triky se nedají zničit. Ale věra ano.“ Alžběta se náhle rozběhla k okraji terasy. „Pojďte s námi, hrabě. Pojďte a podívejte se.“
Když se hrabě přiblížil k okraji terasy, spatřil, že Alžběta se chystá skočit do příkopu. „Ne!“ vykřikl.
Ale bylo pozdě. Alžběta se rozběhla a skočila do vzduchu. A když se s ní dotkla země, její šaty se rozprchnuly jako koruna plamene.
Hrabě se otočil a podíval se na obraz. A v tom okamžiku spatřil, že se v něm odráží něco, co se nedalo vysvětlit. Něco, co se nedalo zničit. Něco, co se nedalo zapomenout.
Když se hrabě vrátil do paláce, našel strážného, který se pokoušel vysvětlit, co se stalo. „Panna Schaffgotschová je pryč, hrabě. A s ní se zmizelo všechno, co měla v ruce.“
„Co to znamená?“ zeptal se hrabě.
„To znamená, že někdo v tomto domě věřil více, než by měl,“ odpověděl strážný. „A někdo v tomto domě věřil méně, než by měl.“
Hrabě se otočil a podíval se na obraz. A v tom okamžiku spatřil, že se v něm odráží jeho vlastní tvář. Ale ne tak, jak ji znal. Jeho oči byly prázdné. Jeho ústa se usmívaly.
„To je to, co se stane, když člověk ztratí věru, hrabě. To je to, co se stane, když člověk ztratí poslední věc, kterou ještě má.“
A když hrabě sešel po schodišti dolů, spatřil, že na každém kroku, který udeřil, se v mramoru objevilo nové jméno. Nové jméno, které se nedalo zničit. Nové jméno, které se nedalo zapomenout.
A když se hrabě vrátil do svého pokoje, našel na stole list papíru. Na něm bylo napsáno jen jedno slovo: *Věra*.
A hrabě Kolovrat-Krakovský pochopil, že v tomto domě se děje něco, co se nedá vysvětlit. Něco, co se nedá zničit. Něco, co se nedá zapomenout.
A že tohle je jen začátek.