Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Konipas

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Konipas
Smyšlený příběh

Příběh: Konipas

Příběh: Konipas
❧

„Kde jsi to schoval, ty lháči!“, zařval Jeník a přitlačil rudače k chladnému kameni zdi. Prsty mu křečovitě svíraly rukojeť meče, zatímco z úst mu v mrazivém vzduchu stoupal hustý obláček páry. Pod nimi, v hluboké strání, šuměl potok Trnava a jeho zvuk zněl jako vzdálený, neustálý šepot tisíce hrdel.

Rudač jen mlčel. Jeho oči byly široce otevřené a upřené na severozápadní nároží tvrze, kde se v šeru vlnily stíny. Krev mu stékala po bradě a kapala na šedý kámen, který hrad Konipas držel v sevře. Jeník cítil, jak se mu v hrudi tluče srdce, ne strachem, ale žízní po tom, co rudač přinesl z hlubokých lesů Vysočiny. Byla to věc, o které se mluvilo jen v pološepotě, předmět, jenž měl moc ohýbat vůli i čas.

„Tady není nic než prach a vítr,“ vydechl rudač chraplavě. Jeho hlas zněl, jako by v hrdle měl drcené sklo.

Jeník ho prudce odstrčil. Rudač dopadl na kolena právě tam, kde končilo opevnění a začínal propastný příkop. Vzduch kolem nich najednou zhoustl a zapáchalo to starým železem a hnijícími listy, přestože byl hrad v tu chvíli čistý. Jeník se rozhlédl. Tvrziště bylo tiché, až příliš. Sluhové zmizeli, koně v chléve utichli a i ptáci v okolních březinách přestali zpívat. Zůstali jen oni dva na vrcholu terénní vlny, obklopeni tichem, které tlačilo na uši.

„Říkali, že ten, kdo to najde, už nikdy neodejde,“ zašeptal rudač a na tváři se mu objevil zvláštní, prázdný úsměv. „Podívej se na své stíny, pane z Konipasu. Vidíš, kam ukazují?“

Jeník sklonil zrak. Slunce bylo nízko, ale jeho stín se neprotahoval směrem od světla. Místo toho se kroutil a plazil k jedné z kamenných sýpek, jako by ho něco zevnitř budovy táhlo k sobě. Jeník cítil, jak mu ztuhla kůže. Chtěl zakřičet, nařídit rudačovi, aby mluvil, ale jazyk mu ztuhl v ústech. V ten moment se z hloubky sýpky ozval zvuk. Nebylo to zaklepání ani křik, ale pomalé, rytmické škrábání nehtů o kámen.

Bez rozmýšlení Jeník vyrazil k budově. Každý krok mu připadal těžký, jako by ho k zemi táhla neviditelná řetězy. Když dorazil k masivnímu zdivu, zastavil se. Vůně hniloby byla nyní nesnesitelná, mísila se s pachem staré krve. Podíval se do vnitřního prostoru sýpky, tam, kde by měl být sklad obilí. Místo zrn však viděl jen tmu, která se hýbala.

„Už je tady,“ ozval se rudač za jeho zády, ale jeho hlas giờ zněl jinak. Byl vzdálený, jako by mluvil z dna hluboké studny.

Jeník se prudce otočil, ale za ním už nikdo nestál. Rudač zmizel. Jen sekunda předtím tam byl, krev na jeho bradě byla skutečná, jeho dech hřejivý. Teď však bylo hradiště prázdné. Jen vítr hvízdal v prázdných prostorách děl avalů. Jeník pocítil náhlý, mrazivý chlad na své šíji. Někdo, nebo něco, dýchalo mu přímo do kůže, přestože za ním nebyl nikdo vidět.

Pomalu se otočil zpět k sýpce. V ústech měl pachuť mědi. Z vnitřního prostoru budovy začal vystupovat šedý opar, který se pomalu rozléval po dvoře. Jeník chtěl utéct, dopíst se k bráně a srazit se z hradu dolů do údolí, ale nohy měl jako z kamene.

V ten moment spatřil v prázdném prostoru sýpky jednu jedinou ruku. Byla bledá, s dlouhými prsty, které se křečovitě držely okraje zdivu. Ruka nebyla lidská, nebo alespoň ne z tohoto světa. Pomalým pohybem se začala přitahovat nahoru, doprovázena oným škrábáním, které teď znělo jako tisíc rozbitých zrcadel.

Jeník neviděl obličej toho, co lezlo ven. Viděl jen, jak se nad okrajem zdivu objevila prázdnota, která začala pohlcovat světlo kolem sebe.

Dnes už na Konipasu nestojí hradní paláce, jen dvě kamenné sýpky a tiché terénní stopy starého opevnění. Kdo tam přijde v bezvětří, může stále slyšet, jak někdo zevnitř kamenných zdí škrabe do zdivů a hledá cestu ven, kterou mu před staletí zakázal jeden zbloudilý pán.

✦
Příběh se váže k památce Konipas Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)