Příběh: Kostel Archanděla Michaela (Moravský Kočov)
„Všechno to zahoří, pokud to hned teď neukradnu!“ zakřičel Jan na sebe v prázdném prostoru, zatímco mu v dlaních třesala těžká mosazná kádě. Studený vzduch uvnitř síně mu řezal do plic a pach starého dřeva se mísil s vůní včerejšího kadidla, které stále viselo v prostoru jako neviditelný mlhovec. Jan, syn místního tkače, s kterým v obci už nikdo nechtěl mluvit kvůli jeho dluhům a lžím, stál uprostřed lodi a v očích měl jen jediné: zlaťáky, které by mu tato krádež zajistila.
Kolem něj se tyčily bílé stěny nové stavby, symetrické a přísné, jak se v těchto dobách stavělo. Všechno zde bylo čisté, řádné a chladné, což Janovi jen utvrdilo v przekonání, že mu je jedno, koho okrádá. Kdo má takto krásný chrám, ten jednu kádě postrádá. Cesta k východu byla volná, ticho v sále bylo téměř hmatatelné, jen kde a kde prasklo dřevo v organovém hloubku.
Právě když udělal první krok směrem k podvěžím, aby zmizel v noci, ozvalo se to. Nebyl to zvuk kroků ani hřmot hromu. Byl to tón. Jeden jediný, hluboký a čistý zvuk z varhan, které nikdo neovládal. Tón byl tak silný, že Jan pocítil vibraci až v kostech, v samotném jádře své hrudi. Zastavil se jako přimražený. V prostoru nebylo duše, jen on a stíny, které vrhaly svícníky na hladkou podlahu.
Jan ztuhl. Pomalým pohybem se ohlédl za sebe. Organové trubky mlčely, klávesy byly prázdné. Přesto se zvuk neukončil; přerodila se v jemné, téměř neslyšitelné šumení, které znělo jako tisíce křídel plazajících se po stěnách. V ten moment se z okna v horní části lodi proseklo jediné ostré světlo měsíce. Dopadlo přesně na podlahu před ním a v tom paprsku Jan uviděl něco, co tam před vteřinou nebylo.
Na zemi ležel malý, vyvržený křížek z jednoduchého dřeva, který tam pravděpodobně zapomněl nějaký chudý poutník. Jan se na něj díval a najednou mu v hlavě začaly přehrávat obrazy, které nebyl schopen ovládat. Viděl tvář své matky, která před lety odešla v tichosti, a viděl oči dětí z vesnice, kterým lhal do tváře, aby získal poslední groše. Nebyl to hlas, který mu něco přikázal, ale byl to pocit tak drtivého svědomí, že mu kádě v rukou najednou začala vážit tuny.
Kov se mu zdál pálit, jako by byl rozpálený v peci. Jan s hrozivým zakřícením kádě pustil. Předmět s hlučným cinkotem dopadl na dlažbu a odkutálel se k oltáři. Vteřinu poté, co se kov dotkl země, všechno utichlo. Světlo měsíce zmizelo za mrakem a ticho, které následovalo, nebylo už hrozivé, ale hluboce pokojné.
Jan klesl na kolena. Nedíval se na ukradené zboží, ale na své prázdné dlaně. V ten moment mu přišlo, že v místnosti není sám, že ho obklopuje něha, která není z tohoto světa, přestože on sám byl v tu chvíli hříšníkem. Vstal, pomalu, s těžkým srdcem, ale s čistou myslí. Kádě nechal tam, kde dopadla. Ne proto, že by se bál trestu, ale proto, že v tom jediném tónu varhan našel odpověď na otázku, kterou si nikdy neodvážil položit.
Když opouštěl kostel a procházel kolem staré věže s jejími vybledlými ozdobami, cítil, jak mu z plic odchází tíha, kterou nosil roky. Nevěděl, kdo nebo co ho zastavilo, zda to byl jen hřiv z rozvruchu nebo skutečný zásah z výšin.
Kdo dnes prochází tichými síněmi tohoto chrámu, může stále cítit ten zvláštní chlad, který nemrazí, ale čistí. Některým z návštěvníků se zdá, že slyší ozvěnu tónu, který v jednu noc změnil život jednoho zoufalého muže.