Příběh: Kostel Božského srdce Páně (České Budějovice 3)
Vzduch v kostele voněl po vosku a starých knížkách, které nikdo neotevíral, a když se Jan Skála opřel o dřevěnou lavici, praskla pod jeho váhou jako suché větve. Zvedl hlavu a spatřil nad oltářem obraz — Boží srdce plamenem, jak se mu zdálo, že ho pozoruje přímo z plátna. Nehnul se. Dýchal pomalu, jako by se bál, že ho někdo uslyší.
„To nemůže být,“ šeptal si. „To není možné.“
Dveře kostela se za ním zavřely samy. Nevítr je nehnul, žádný průvan, jen ticho, které se najednou stalo hmotné, jako by ho něco drželo. Jan se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stín jeho vlastního těla na dlažbě, dlouhý a zkreslený, jako by světlo padalo z jiného úhlu, než by mělo.
Věděl, že to nemá smysl. Před týdnem ještě seděl v pivnici *U Zlatého jelena* a sázel se s farářem, že za rok bude knězem. Farář se zasmál a řekl, že Skála je takový, jako když prší do koryta — všechno odteče. A teď tady stál, s prsty, které se mu třásly jako listí, a u srdce pocítil něco, co se nedalo pojmenovat. Nebo bylo to jen strach?
Zvonkohra v věži začala hrát. *Ave Maria.* Nikdy předtím neslyšel, že by zvonila ve dne. Melodie se vlila do kostela jako voda do prázdné nádoby, a najednou si uvědomil, že je tu ještě někdo. Někdo, kdo dýchá stejně hluboce jako on.
„Kdo je tam?“ zeptal se, aniž by věděl, že hlas vydal.
Odpověď přišla z výklenku za oltářem. Nebyla to slova, ale pohyb — stín, který se posunul. Jan se otočil, ale tam byla jen malba: světci s vyvýšenýma očima, jako by čekali na něco. Na něj.
„Jste to vy?“ zeptal se a srdce mu bušilo tak silně, že mu uši zvonily. „Proč jste mě sem přivedli?“
Nic. Jen ticho. A pak — vůně. Jako by někdo rozlil na dlažbu kapku oleje a zapálil ji. Voněl to po hořícím dřevě, po něčem, co se spálí, aniž by ho někdo dotkl. Jan se přikrčil, ruce mu pokrývaly obličej, a když je spustil, na dlažbě před ním ležela malá, černá skvrna — jako popel.
„Co to má znamenat?“ zašeptal.
Zvonkohra hrála dál. *Sanctus.* A najednou věděl, že už nikdy nebude moci vstoupit do toho kostela stejně. Že ho něco pozoruje i teď, když je pryč. Že ta skvrna na dlažbě zůstane, i když ji nikdo nevidí.
Když vykročil ven, dveře se za ním otevřely samy. Na Rudolfovské ulici ho čekal jasný den, jako by se nic nestalo. Ale Jan Skála věděl: něco se stalo. A že se to stane znovu.
Když později přišel do kostela s farářem — tentokrát s úmyslem vyznat se a začít nový život — našel na dlažbě před oltářem další skvrnu. Tentokrát větší. A voněla stejně.