Příběh: kostel Božského srdce Páně (Malý Beranov)
Bylo to ve stínu úsvitu, kdy Jan z Krasného, už dlouho nevěřící chodík, náhle uslyšel pokyn za sebou, který ho přiměl se na klidný způsob otočit. Vítr šeptal přes mramorové kroky nově vystavěného kostela Božského srdce Páně a rozdrtivá tichost toho úsvitu byla narušena jemným zvukem, který se mu zdál být příliš osobní na to, aby zůstal nepovšimnut. Sluneční paprsky začaly svítit skrze velké okna kostela a rozlila se dovnitř jemně modré světlo, jež se pohybovalo s krokem návštěvníků.
Jan stál před náhrobkem, zatímco jeho mysl byla zapletena ve složité úvahy o tom, co se dnes odehrálo. Během posledních měsíců jeho srdce vzdalo svou víru a odstoupil od kostela — nebyl to pravý den pro návštěvu, ale náhodná setkání se starými přáteli ho přivedlo do Malého Beranova. Během oslav byly hovory plné vzpomínek na dětství a mnohé z nich si vzpomínali, jak s katechetou Jarolímkem přistupovali k náboženství.
Srdce Janovo začalo tlumit jako hudební nástroj v rukou mistrného houslisty — jeho duch byl naplněn rozpacemi o své minulosti a cestách, které už nikdy nevrátí. Jak se usadil na zábradlí kostela, přemýšlel nad tím, jak Jaroslav Čermák, architekt, kdysi daroval svou práci pro stavbu této hrobky víry pro komunitu — a to bez ohledu na finanční náklady.
Hlas byl střízlivý a pevný jako kostelní zvony: „Neopouštějte touhy, které vás vedly sem.“ Bylo to podobné tonálnímu důrazu metra mluvícího z hlubin jeho srdce. Když se pokusil hledat původní řečníka, neviděl nikoho kromě sebe a své stíny ve vzduchu plném východních paprsků.
Noc předtím bylo Janovo srdce těžké jako mrtvé kamenné bloky použité ke stavbě tohoto kostela. Neschopnost najít smysl ve svém životě ho nutila k návratu do domova z dětství, kde se všeho vyhnul — ačkoliv mu ředitelé školy kdysi ukládali modlitby jako trest. Nyní stál před kostelem, který vzešel z aspirací jeho společenství a něco v něm chtělo začít znovu dřít.
Dokončujíc pohled na světlo a ticho kolem sebe, Jan si uvědomil sílu této přesné doby — úsvitu. Mnoho lidí se probouzelo, aby začalo nový den, ale pro něj to znamenalo více než jen zabitý kruh hodin. Představa jednoty s komunitou, jejíž vůle byla tak silná, že dokonce vykonal tajemnou práci v kostele — sebepodávání pro věc, kterou věřili — mu dal nový smysl.
Když se snažil odvrátit pohled od tohoto místa a odejít, cítil tisknout za svým zápěstím neviditelné ruce. Něco v kostele mluvilo jasné slova, která nemohl popřít, i když byl skeptikem: „Nevzdávejte se.“
Slova zůstala na jeho jazyce, ať už šlo o boha nebo srdce komunity. Před odchodem se opět podíval dolů do kostela — tam, kde slunce vytvořilo vzor stínů skrz okna. Jak se svítálo, vzory se měnily a zdály se živé — jako připomínka, že i ve zmatku je něco trvalého.
Přemýšlel o tom, co by mu teď řekl Jarolímek. Jeho slova by možná nebyla jasna ani věrohodná, ale přesto měly sílu, kterou si Jan nepovšiml dříve. Zatímco Jan se rozmyšlel o tomto návštěvnictví, které nikdy neplánoval, uvědomil si, že zůstal tajemným okamžikem — ten, co učinil kostel v Malém Beranovu přestankem mezi minulostí a jeho budoucností.
Bylo to pouhé náhodné setkání? Nebo byla tu síla mimo něj, která mu dala lepší smysl pro místo, kde se narodil, zraje, ale nikdy nemohl odstranit ze svého já. Jak se probouzely stíny před slunečním úsvitem, člověk se ptal: „Je to náhoda nebo vůle větší než ta mé srdce?“ Bylo jisté pouze jedno — že lidé do kostela Božského srdce Páně chodí dodnes a někteří přicházejí znovu, když potřebují odpověď na stejnou otázku.