Příběh: Kostel Církve československé husitské (Bruntál)
Antonín přitiskl dlaně k hrubému plátnu svých kalhot, jako by chtěl z hloubi těla vytlačit ten neustálý, bušící strach, který mu trhal hrudník. V kapse se mu stříbro marně snažilo najít klid; chladný, těžký kus křížku ho pálil do stehna jako rozžhavené uhlí. Stál uprostřed sálu, který ještě voněl čerstvým vápnem a čerstvě řezaným dřevem, a díval se vzhůru k vysokým, špičatým obloukům, jež se tyčily k temnému stropu.
Vzduch uvnitř byl těžký a neustále vlhký. Blízko ležící rybník poslal do prostoru mlhavý, studený dech, který se usadil v rozích nové stavby a činil stíny hlubšími, než by měly být. Litinové sloupy, lesklé a neúporně rovné, držely vzhůru masivní dřevěné krov, jenž se nad ním jako kostra obřího zvířete tyčil k nebi. Antonín se pokusil vzdechnout, ale v tom rozlehlém prostoru jeho dech zněl jako skřípění kovů.
Nebyla to jen ta váha stříbra. Byl to ten pohled staré ženy, když si všimla prázdného místa na oltářní desce. Byl to ten zvuk jejího zlomeného, tichého vzdechu, který ho pronásledoval i přes hluk stavebních prací na venkovní straně. Každý krok po vlhkých kamenech podlahy mu připadal jako dopad kladiva.
Pak se světlo náhle změnilo. Slunce, skryté za těžkými mraky nad Bruntálem, protnulo oblohu a jeho paprsek se s nečekanou silou prorazil sklem vysokých oken. Barevné světlo z vitráží nepadlo na zem jako obyčejný stín. Vyráželo z něj intenzivní, téměř hmatatelný jas, který se neprocitl v barvách, ale v nečekaném, hlubokém tichu. Nebylo to ticho prázdnoty, ale ticho, které člověka přitlačí k zemi a vyžaduje poklonu.
Paprsek, proříznutý sytou modří a krvavou rudou, dopadl přímo na jeho ruku, která se třásla v kapse. V tu chvíli se mu zdálo, že stříbro v kapse přestává být studené. Cítil, jak se mu pod kůží rozlije neznámé, elektrické teplo, jako by se samotné světlo dotýkalo jeho hříchu a chtělo ho vypálit z masa. A pak, v tom jediném záblesku, zaslechl zvuk. Nebyl to hlas člověka, ale hluboké, rytmické dunění, které se ozývalo přímo z hlubin země, nebo snad z hlubin jeho vlastní duše, jako by samotné kameny kostela začaly bít v rytmu jeho vlastního, zrychleného srdce.
Vymkl z kostela ven, aniž by si uvědomil, jak rychle jeho nohy šlapou po mokrém chodníku. Cesta k domovu se mu zdála cizí a svět kolem něj byl jen bledou, prázdnou kopíí toho, co právě zažil v tom záblesku barevného světla.
Když se dnes lidé zastaví u těchto zdí, často pociťují neúprosný chlad, i když je léto. A právě v tom náhlém záchvatu chladu, uprostřed ticha, se lidem zdá, že světlo z oken stále hledá ty, kteří mají v srdci skrytou tíhu.