Příběh: kostel (kaple) svaté Anny

František Křižák stojící před kaplí svaté Anny cítil chladivé zimní vzduchy, které pronikaly jeho tenkým kabátem, a přestože se snažil potlačit slzy, které mu stékaly po tváři, nemohly být utajeny. Jeho ruce svíraly malou dřevěnou krabičku, kterou dostal od své sestry Anny, když odcházela do jiného kraje, a teď, když stála jeho vlastní existence na vážkách, cítil nutkání otevřít ji a vypustit obsah, aby se tak pokusil vyřešit své vnitřní problémy.

"Co tím chceš dokázat, Františku?" ozvala se za ním známá hlas a František se otočil, aby se setkal s pohledem svého přítele, faráře Jana Čížka, který se právě vracel z návštěvy u nemocného. "Ty víš, že Anna by chtěla, abys tohle řešil jinak," dodal farář a jeho hlas byl plný starosti.

František pokrčil rameny a pohledem se snažil uniknout z dosahu farářova upřeného zraku. Věděl, že jeho přítel má pravdu, ale nějakým způsobem se nemohl zbavit pocitu, že to, co má v krabičce, je jeho jedinou nadějí. Kaple svaté Anny stála před nimi, její novogotická architektura se tyčila do zimního nebe a zdála se být svědkem jejich rozhovoru.

"Musím to udělat, Jan," řekl František a jeho hlas se chvěl. "Musím to udělat pro Annu, pro sebe, pro všechno, co jsme kdy sdíleli." Farář se k němu přiblížil a položil mu ruku na rameno. "Františku, Anna by chtěla, abys žil, aby ses nevzdával. Tohle není řešení, to je jen únik."

František se odvrátil a začal kráčet směrem ke kapli. Farář šel vedle něj, mlčky, ačkoli František cítil, že jeho přítel chce něco říct, něco, co by mohlo změnit běh událostí. Když vstoupili do kaple, Františka překvapilo teplo, které tam panovalo, ačkoli věděl, že tam nikdo nebyl. Větší okna kaple propouštěla dostatek světla, aby osvětlila vnitřek, a František cítil, jak jeho oči postupně přivykají temnotě.

V okamžiku, kdy vstoupil dovnitř, uslyšel slabý, téměř neslyšitelný šepot. Zprvu si myslel, že to je jenom vítr, ale pak zaslechl jméno "Anna". Otočil se k faráři, který se díval kolem sebe, zmateně. "Slyšíš to?" zeptal se František, jeho hlas byl skoro šepotem.

Farář pokrčil rameny. "Slyším jenom ticho, Františku." František se obrátil zpět ke krabičce, kterou stále svíral v ruce. Najednou se otevřela a obsah se vysypal na podlahu kaple. Byla to sbírka malých, barevných skleněných kuliček, které se rozletěly po dlažbě, každá z nich odrážela světlo z oken a vytvářela tak barevnou, almost mystickou atmosféru.

František cítil, jak se jeho dech zrychluje, a najednou viděl před sebou obraz Anny, své sestry, která se usmívala a šla směrem ke dveřím kaple. "Anna?" zavolal, jeho hlas se chvěl. Farář se k němu otočil, překvapeně. "Františku, nikdo tu není."

František se otočil zpět ke dveřím kaple a viděl, jak se Anna vzdaluje, až zmizela z dohledu. Najednou se cítil osamocený, opuštěný, a přece, nějakým způsobem, cítil i naději. Věděl, že musí jít dál, že musí najít způsob, jak se vyrovnat se svou ztrátou a žít pro Annu, pro sebe, pro všechno, co sdíleli.

A tak, když vyšel z kaple, cítil chladivé zimní vzduchy, které opět pronikaly jeho kabátem, ale tentokrát cítil také slabý pocit tepla, který se rozšiřoval jeho tělem. Věděl, že to bude dlouhá a těžká cesta, ale měl pocit, že Anna je s ním, že ho vede a podporuje. A třebaže nevěděl, co bude dál, cítil, že tohle je začátek něčeho nového, něčeho, co ho povede k uzdravení a k novému začátku.