Příběh: Kostel Matky Boží v Lounech
„Kde jsi to schoval, ty hříšníku, kde jsou ty peníze?“
Jakub tasil nůž a špičkou ho přitlačil k hrdlu muže, který klečel v blátě Pražského předměstí. Vzduch kolem nich byl těžký vlhkostí a pachem rozkladu z blízkého hřbitova, kde se v šeru mísily stíny čerstvě vykopaných hrobů s prvními kameny nově zdlaného kostela. Jakubovi tloukl v hlavě zudba. V kapse měl jen prázdnotu a v srdci černé hnisy nenávisti k tomu, kdo mu ukradl vše, na co v životě spořil.
Klepnutím rukavice do tváře přinutil svého protivníka, aby zvedl zrak. Před nimi stála syrová stěna z čerstvého pískovce, která v šeru vypadala jako obří šedý zub vyrostlý ze země. Byla to stavba zasvěcená Matce Boží, která měla být útočištěm pro duše, ale pro Jakuba byla v tu chvíli jen zdí, která mu bránila v útěku.
„V tom kostele,“ zachroptěl muž s rozbitým nosem a ukázal třesoucím se prstem směrem k nedokončenému portálu. „Zakopal jsem je do základů. Pod kameny, které včera přivezl lounský kameník. Jsou tam, kde je země ještě otevřená.“
Jakub ho srazil k zemi kopem a bez slova vykročil k budově. Vstup byl jen dírou v kameni, kolem které vířil chladný vítr. Uvnitř vládlo ticho, které nebylo prázdné, ale husté, jako by stěny pamatovaly hříchy všech, kteří kolem nich procházeli. Vzduch voněl vápnem, mokrým prachem a něčím sladkým, co připomínalo staré kadidlo, ačkoliv v tomto nedokončeném prostoru nesměl být žádný oltář.
Když Jakub klesl na kolena a začal zběsile hrabat v hromadě sypkého písku a kameníků, prsty se mu řezaly o ostré hrany. Hledal zlaté mince, které mu měly zajistit nový začátek, útěk pryč z Loun, pryč od své vlastní mizerie. Ale čím hlouběji hrabal, tím více ho obklopovala temnota. V jednu chvíli jeho prsty narazily na něco tvrdého. Nebyl to kov. Byl to studený, hladký kámen s vyrytým symbolem, který v šeru nebylo vidět.
Vteřinu poté se stalo něco, co Jakubovi zastavilo dech. Z hloubi nehotové lodi, tam, kde by měla být apsida, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, jako když někdo přejede prstem po okraji křišťálové číše. V ten moment se do prostoru vloupal jediný paprsek měsíčního světla, který dopadl přesně na místo, kde Jakub stál.
V tom světle neuviděl zlato. Uviděl svou vlastní ruku, špinavou od hlíny a krve, a najednou mu připadal ten pohled nesnesitelný. Jako by ho někdo pozoroval z výšky, ne s hněvem, ale s nekonečným smutkem. Jakub ztuhl. Cítil, jak mu po zádech stéká ledový pot, a v uších mu začalo zvonit. Ten zvuk se změnil v šepot, tisíce hlasů, které nebyly slyšet ušima, ale přímo v kostech. Nechtěly od něj peníze, nechtěly pomstu. Chtěly, aby se zastavil.
Pomalu uvolnil stisk nože. Půstka v jeho hrudi, kterou léta plnil nenávistí, se najednou rozšířila a vyprázdnila ho. Jakub se podíval na stěny kostela, které se v tom zvláštním světle zdály být průhledné, jako by v nich byla uložena paměť všech lounských mrtvých z okolního hřbitova. Uvědomil si, že pokud teď z tohoto místa odejde s krví na rukou, už nikdy nenajde cestu zpět k sobě.
Vstal. Peníze nehledal dál. Nechal je tam, v hloubce země, kde jim bylo místo. Vyšel z kostela s prázdnými dlaněmi, ale s pocitem, že mu z ramení spadlo těžké železné jeho. Neotočil se za mužem, kterého nechal v blátě; jen mu podal ruku a pomohl ho vstát.
Když odcházeli pryč, Jakub pocítil na tváři jemný dotek větru, který voněl po jarních květech, přestože byla zima. Nevěděl, zda ho zachránil zázrak, nebo jen náhlý záchvat svědomí vyvolaný tichem gotických klenb.
Kdo dnes prochází kolem tiché zdi kostela Matky Boží, možná pocítí ten samý chlad v zádech a pocit, že v hloubi základů stále spí něco, co nepatří světu živých.