Příběh: Kostel Nanebevstoupení Páně (Stará Role)
Když se Jan Kovář dotkl kamene, rozsvítilo se.
Nebylo to světlo z okna, ani od svícnu, který držel v ruce. Byla noc, kostel ještě nedokončený, jen omítnuté zdi a čerstvě položené dlažby, ale něco se rozhořelo uvnitř jeho dlaně, jako by mu kámen propustil žhavou krev. Vzal ruku zpět – a na dlažbě zůstala stopa, jako by ji tam někdo vyryl. Černá, hluboká, jako by se do kamene vtiskla jeho vina.
Jan Kovář se nechal sklouznout po zdi, až se ocitl na podlaze, kde ho přeháněla vůně vlhkého dřeva a starých záznamů. V kapse měl list papíru – vytržený z pokladní knihy spolku, ten, který nikdo neměl najít. *Členové spolku platili nejméně dva koruny ročně. Příznivci dvacet. Zakladatelé čtyřicet.* Ale on, Jan, syn hostinského z Dolního Žlebů, nikdy nic neplatil. Bral. A když mu peníze nestačily, bral i další.
„Ty jsi zloděj, Kováři.“
Hlas přišel z kouta, kde stála ještě nedokončená kazatelna. Jan se nevzpamatoval, až ho někdo uchopil za rameno. P. Pošmůrný, vikariátní sekretář, čekal tam v temnotě jako stín. Jeho prsty se zakously do Jana tak, že mu vytrhly dech.
„Včera jsi vzal ze sbírky na kostel padesát korun,“ řekl Pošmůrný tiše. „A dnes jsi chtěl vzít ještě víc.“
Jan se pokusil mluvit, ale z úst mu vyšlo jen syčení. Vůně kadidla se změnila v zápach hořícího papíru. Když se podíval dolů, ležela na dlažbě jeho pokladní kniha – ta, kterou ukradl před týdnem – a hořela sama od sebe. Stránky se kouřily, čísla se rozplývaly v popelu.
„To není náhoda,“ šeptal Pošmůrný. „Kámen pamatuje každou minci, kterou ukradl člověk, který chtěl postavit kostel. A kostel ví, kdo ho financoval svým potem.“
Jan se pokusil vstát, ale nohy ho nesly. Když se podíval na dlažbu, byla tam už jen jedna stopa – ta jeho. A vedle ní, jako by ji tam někdo vytesal dávno předtím, další. Menší, dětská. S náznakem kříže.
„Kdo to byl?“ zeptal se Jan chraplavě.
Pošmůrný se usmál. „Ten, kdo sem přišel před sto lety a ukradl zvon. Johann Jordan ho vyrobil, ale on ho roztavil. A teď ho nosí v sobě jako kameny v žaludku.“
Jan cítil, jak mu něco tlačí do hrudi. Než stačil křiknout, zvonil zvon. Ne z věže – z jeho vlastní hrudi. Zvuk byl tak hluboký, že mu roztrhl plíce. Když se Pošmůrný podíval na jeho ruce, byly pokryty černými pruhy, jako by se mu kůže změnila v kov.
„Běž,“ řekl sekretář. „Ale nechoď sem znovu. Kostel si pamatuje každého, kdo ho okradl.“
Jan Kovář utíkal ven, ale dveře se za ním zavřely samy. Když se otočil, viděl kostel celý osvětlený – i když venku bylo temno. A na hlavním oltáři stála socha Panny Marie, kterou nikdo nikdy neviděl. Držela v náručí dítě, které se usmívalo přímo na něj.
Ráno byl kostel prázdný. Na dlažbě zůstala jen jedna stopa. A v kapse jednoho starého muže, který přišel modlit se, ležel vytržený list z pokladní knihy. Na něm bylo napsáno: *„Členové spolku platili nejméně dva koruny ročně. Příznivci dvacet. Zakladatelé čtyřicet.“* A pod tím, jako by tam někdo připsal: *„Ale on ukradl všechnu víru.“*
Dnes tam chodí lidé, kteří chtějí něco vrátit. Někteří přinášejí peníze, jiní jen slovo. A někdy, když se kostel dotknou, rozsvítí se jim v rukou světlo, které nikdo nevidí. Ale oni ho cítí. A ví, že to není náhoda.