Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Brantice)

Krvavé prsty snesly hřejivý otisk na chladný kámen oltáře, zatímco zvenku bičoval Brantice mrazivý vítr. Matěj tasil nůž, jehož čepel v šeru kostela vrhala krátký, ostrý záblesk. V uších mu stále znělo křik jeho bratra a v hrudi tlouklo srdce jako uvězněný pták. Přišel sem ne pro odpuštění, ale pro úkryt, dokud se bouře neuklidní a on nebude moci zmizet v hlubokých lesích Slezska.

Kolem něj se tyčily gotické oblouky, které v pološeru připomínaly žebra obřího zvířete. Vzduch voněl po starém dřevě, vlhkosti a zbytcích vyhaslého vosku. Matěj se opřel o zeď a sklouzl k zemi, kde ho obklopil tichý, hnusný chlad podlahy. Zavřel oči, ale obraz tváře, kterou právě zhasl, zůstával vyrytnutý do jeho zornic. Každý zvuk zvenku, každý náraz větve do stěn, zněl jako krok pomstitele.

Vstal a začal bloudit lodí, aby utišil třes v kolenou. Jeho kroky duněly v prázdném prostoru, až narazil na dřevěnou grotu. Zastavil se. V tom podivném řezbáném prostoru, kde se mísily stíny s podobami svatých, spatřil něco, co ho přimělo ztuhnout. Světlo, které nemělo odkud pocházet, protože všechna okna byla zakryta tmavemi mraky, začalo jemně pulzovat uvnitř dřevěných stěn.

Matěj přistoupil blíž. V té chvíli se z hloubi kostela ozval zvuk, který nebyl ani větrem, ani člověkem. Byl to hluboký, vibrující tón, jako by samotná země pod ním začala zpívat. Zvuk mu prošel kostmi až do zubů. V hrudní kosti pocítil prudký tlak, který ho donutil padnout na kolena.

Před ním stála Pieta. Polychromované barvy dřeva v tom neznámém světle vypadaly jako živá kůže. Matěj hleděl do tváře Matky Boží a vteřinu mu připadala jako věčnost. Najednou měl pocit, že ta dřevěná postava nehledí na něj, ale skrz něj, až do té černé díry v jeho duši, kde schovával svůj čin.

„Proč jsi přišel právě sem?“

Hlas nebyl slyšet ušima, ale ozval se přímo v jeho mysli, čistý a chladný jako pramen v horách. Matěj chtěl zakřičet, že je to jen blud z vyčerpání, ale slova mu uvízla v hrdle. V tu chvíli se nad ním rozsvítil prostor. Pohled mu sklouzl vzhůru k věži, k těm divným rýhám v omítce, které tvořily vzory na stěnách. Měl pocit, že ty čáry nejsou jen ozdobou, ale mapou, která vede pryč z jeho vlastního pekla.

Vstal, ale už nebyl tím stejným mužem. Nůž, který doposud pevně svíral, mu vypadl z ruky a s kovovým cinknutím dopadl na dlažbu. Matěj se podíval na své ruce. Krev byla pryč. Nebyla smazána vodou, ale prostě zmizela, jako by ji čas smazal z existence. Zůstala jen čistá kůže a hluboký, nepochopitelný klid, který ho začal pohlcovat.

Vyšel z kostela ven do noci. Vzduch byl stále mrazivý, ale on už netřesl. Zastavil se u paty věže a pohlédl nahoru na osmiboký vrchol, který se rýsoval proti temnému nebi. Cítil, že v tomto místě se čas ohýbá a pravidla světa, která znal, přestala platit. Nevěděl, zda byl vyhojen, nebo zda byl jen označen k něčemu mnohem těžšímu.

Když se ohlédl zpět na uzavřené dveře, uvědomil si, že v kostele zůstal kousek jeho samotného.

Kdo dnes vstoupí do těchto prostor a hledí do očí dřevěné Piety, může pocítit ten samý chladivý dotek na kůži, který Matěje kdysi vytrhl z šílenství.