Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Chomutov)
Krev na dlaních zasychala a lepkala, zatímco tiché kroky v prázdném prostoru kostela zněly jako údery kladiva do rakve. Matěj lhal. Lhal všem, lhal radě a hlavně lhal sám sobě, když v šeru lodi hledal úkryt před zraky lidí, kteří ho hledali po celém městě. V kapse mu těžila zlatá mince, ukradená z truhly, která měla sloužit chudým a nemocným, a v uších mu stále znělo tichý vzlyk ženy, kterému se v ranním chaosu nevěnoval.
Zastavil se uprostřed trojlodí. Vzduch zde byl těžký, nasycený vůní starého dřeva, včelího vosku a chladem, který stoupal ze zdí starých již stovky let. Matěj zvedl zrak k vysokým klenbám. Cítil, jak se mu hruď svírá, ne z výsky, ale z tíhy, kterou si přinesl zvenčí. Chtěl jen zmizet, prolít se zdí a stát se prachem, který tančil v úzkých prouzcích světla dopadajících z výšky.
„Kde jsi, hříšníku?“ zašeptal si pro sebe a jeho vlastní hlas mu zněl cize, jako by patřil někomu jinému.
Opřel se o chladný kámen pilíře. Prsty mu klouzaly po hrubém povrchu, který opracovali mistři před desítkami let. V tu chvíli se stalo něco, co v žádné knize o víře ani v žádném zákonu města nebylo popsáno. Z hloubi presbytéře, tam, kde se stín mísil s modrým světlem skleněných oken, se ozval zvuk. Nebyl to zvon ani hlas člověka. Byl to tón, čistý a hluboký, jako by samotné zdivo kostela začalo zpívat.
Matěj ztuhl. Zvuk ho táhl dopředu, k oltáři, přestože každý instinkt mu velel utéct ven, do úzkých uliček Chomutova, kde by mohl zmizet v davu obchodníků směřujících do Saska. Přesto kráčel. S každým krokem se tón měnil, stal se naléhavějším, až se změnil v jasný, bílý záblesk světla, který se zničehonic objevil na jedné z kapelních stěn.
Světlo nebylo sluneční. Bylo studené, ale zároveň ho hřálo v hloubi duše. V tom jasu Matěj neviděl tvář svatého ani Anděla, ale viděl sám sebe. Viděl svou tvář v okamžiku krádeže, viděl strach v očích ženy a viděl tu zlatou minci, která v jeho dlani vypadala najednou jako kousek žhavého uhlí.
„Vrať to,“ ozvalo se. Nebyl to hlas, který by slyšely uši, ale myšlenka, která mu vrazil do hlavy s takovou silou, že klesl na kolena.
Kamenatá podlaha byla mrazivá, ale Matěj ji nevnímal. V jeho zmyslech se mísil pach vyhaslých svící a náhlý, nevysvětlitelný pocit čistoty, jako by právě prošel prudkým déštěm. V tu chvíli se dveře kostela rozletěly a dovnitř vtrhli muži s pochodněmi. Matěj je slyšel, slyšel jejich nadávky a kroky, které se blížily k jeho úkrytu.
Měl možnost utéct zadním vchodem do sakristie, mohl se schovat v temných koutech gotických klenb. Místo toho však zůstal klečet. Pomalu vyndal minci z kapsy a položil ji na chladný kámen u paty obrazu Panny Marie. Když ho následně chytili a svázali, nebránil se. Jen se díval za němi, tam, kde se v prázdném prostoru lodi stále vznášel ten zvláštní, bílý prach, který se v protivětru neukládal, ale tvořil kruhy kolem místa, kde leželo zlato.
Matěj byl odveden do žlebů, ale v jeho očích zbyl klid, který nikdo z jeho mučitelů nedokázal pochopit.
Kdo dnes prochází tichými loděmi tohoto chrámu, možná pocítí v určitém místě zvláštní chlad nebo uslyší tón, který nemá původ v žádném organu. Někteří říkají, že je to jen echo starých zdí, jiní věří, že tam stále zůstává stopa někoho, kdo našel svou cestu zpět právě vteřinu předtím, než se mu zavřely dveře.