Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Kytín)

„Odejdi odtud, ty hříšníku, nebo tě vyhodím za hrobovou zeď!“

Hlas starého správce rázal vzduchem jako bič. Matěj stál s hlavou skloněnou, prsty křečovitě sevřené kolem rukojeti meče, který mu v dlani kluzal potem. Vzduch kolem něj voněl vlhkou hlínou a tlejícím listím z blízkého rybníka, ale v nose měl hlavně pach vlastního strachu. Před ním se tyčil špičatý vrchol kostela, jehož kamenné stěny v šeru vypadaly jako šedé stíny obřího zvířete.

Matěj přišel z dálky, hnaný ne klidem, ale utrpením. V očích měl mlhu. Ne byla to mlha z ranního sychravého vzduchu, ale hustý, šedý opar, který mu pomalu vyžíral svět. Viděl jen obrysy, rozmazané skvrny barev a tváře lidí jako nejasné masky. Lékaři z měst mu řekli, že je to konec, že tma bude vítězná. Pro muže, který žil bojem a pohledem do očí nepřítele, byla tato slepota horší než smrt na hrobové desce.

„Prosím, otče, jen jedna kapka z pramene,“ vyhrkl Matěj a hlas se mu zlomil.

Správce si odplivl a ukázal prstem směrem k zadní části areálu. „Studánka není pro ty, kteří do ní přicházejí s hněvem v srdci a krví na rukou. Vím, kým jsi, Matěji. Vím, co jsi udělal v lese u hranic. Bůh nevidí jen tvé oči, vidí i tvou duši.“

Matěj nečekal na další slova. Vyrazil vpřed, zakopl o vyčnívající kámen hřbitovové zdi a dopadl na kolena. Tvrdý štěr mu rozrazil dlaně, ale on je necitil. V hlavě mu zníval jen jeden zvuk – tiché, rytmické plískání vody, které se neslo z prostoru za kostelem. To bylo ono. Místo, o kterém se šeptalo v každé vesnici od Mníšku až po nejmenší osady. Pramen, který vrací zrak i těm, které už naděje opustila.

Plazil se po kolenou, hmatal se v šeru, až když ucítil pod prsty chladný, vlhký mech. Vzduch zde byl náhle čistší, cítil v něm tóny divokých květin a čistoty, která mu v hrdle vyvolala hořkost. Došel k okraji studánky. Voda byla tak průzračná, že vypadala jako tekuté sklo.

Když se Matěj sklonil, aby si dlaní nabral vodu, stalo se něco, co nebylo v žádné knize. Voda v prameni se ne Pohybovala v klidu. V momentě, kdy se jeho prsty dotkly hladiny, hladina se rozvlnila do kruhů, přestože žádný vítr nefoukal. Z hloubky pramene vyšel tichý, čistý zvuk, připomínající tón vzdáleného zvonu, který mu zazněl přímo v hlavě.

„Zřekni se své pýchy,“ ozval se hlas, který nebyl slyšet ušima, ale v samotném jádru jeho bytosti.

Matěj zaplavil obličej ledovou vodou. Studil její chlad, cítil, jak mu stéká po krku a hřbetu. Zavřel oči a v té absolutní tmě, kterou doposud vnímal, se najednou rozsvítil jeden jediný bod bílého světla. Nebylo to slunce, nebyla to svíce. Bylo to světlo, které neoslepovalo, ale prostupovalo ho.

Když znovu otevřel víčka, svět nebyl šedý. Viděl každou žilku v listunearby keře, viděl praskliny v kameni kostelní zdi a viděl svou vlastní ruku, která se třesla. Ale viděl i něco jiného. Před sebou, v odrazu vody, neviděl svou tvář, nýbrž obraz starého muže, který mu s láskou kladl ruku na rameno. Byla to postava, kterou už dávno pohřbil, jeho otce, který ho kdysi učil čestnosti.

Matěj vzhlédl, ale u studánky už nikdo nebyl. Jen ticho a vysoké stěny gotického chrámu, které ho obklopovaly jako ochranný plášť. Stál tam, v naprostém úžasu, a nevěděl, zda mu zrak vrátila voda, nebo zda mu ho vrátil odpuštění, které v tu chvíli v srdci pocítil.

Otočil se k kostelu a poprvé v životě neviděl v něm jen budovu z kamene, ale bránu do něčeho, co přesahuje lidský rozum. Pevně věděl, že z tohoto místa už nikdy neodírá s prázdnýma rukama, i když v kapsách neměl ani hrobák.

Kdo dnes k té studánce sestoupí, možná uvidí jen čistou vodu a starý kámen. Někteří však tvrdí, že když jsou v srdci dost čistí, slyší v šumění potoka stejný tón, který kdysi otevřel oči zoufalému vojákovi.