Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Neratov)
Krev na dlaních zasychala a stahovala kůži, zatímco v uších stále znělo duté klepnutí dřevěného rýče o lebku. Matyáš stál v hustém stínu smrků, dech se mu rval v hrdle a v hloubi plic cítil pálivý pach vlhké země a hniloby. Před ním, na samotném vrcholu kopce, se v mlze rýsoval nový chrám, jehož bílé zdi v šeru vypadaly jako kostra obřího zvířete. Právě dnes, v den svatého Bartoloměje, měl být tento dům boží zasvěcen, ale Matyáš přišel s jiným darem.
V kapse měl zapíchnutý stříbrný prsten, který mu před hodinou vytrhl z prstu mrtvému obchodníkovi. Peníze, které mu muž v sáčku u pasu nosil, už měl schované v podloze své chouty. Matyáš nebyl zloděj z povolání, byl to zmarý člověk, který už dávno přestal věřit v spravedlnost i v milost. V tomto kraji, kde se krev lila z rukou pánů i sedláků už generace, věřil jen tomu, co mohl sevřít v pěsti.
Kroky mu těžky duněly v tichu hor. Chtěl se jen schovat, vyčistit si ruce v potoku a zmizet v hlubokém lese, než ho někdo najde. Ale ta stavba ho táhla k sobě. Barokní křivky fasády se v mlze vlnily a zdály se dýchat. Matyáš přistoupil k otevřeným dveřím. Uvnitř panovalo ticho tak husté, že v něm slyšel vlastní zběsilé tlukotí srdce. Vzduch voněl po čerstvé omítce, vosku a něčem sladkém, co připomínalo rozkvetlé jasmíny v letní noci, ačkoliv v těchto výškách jasmíny nerostly.
Klesl na kolena před oltářem. Ne z pokory, ale proto, že ho najednou přemohala únava a tíha toho, co udělal. Zavřel oči a v hlavě mu znovu a znovu přehrával pohled toho obchodníka vteřinu před smrtí. Nebyla v něm nenávist, jen hluboký, nepochopitelný smutek. Matyáš chtěl zakřičet, aby ten obraz zmizel, ale z hrdla mu vyšel jen chraplý zvuk.
V tu chvíli se prostor kolem něj změnil. Světlo, které dopadalo skrze vysoká okna, zhoustlo a nabralo zlatavý odstín. Matyáš otevřel oči a uviděl, jak se z prázdného prostoru před ním formuje postava. Nebyla to žena, nebyl to muž, byla to jen záře, která měla tvar jemného doteku. Cítil, jak mu po tváři stéká jedna jediná, horká slza, a s ní přišel hlas. Nebyl to zvuk, který by slyšelo ucho, ale vibratione, která mu otřásla kostmi.
Tento prsten nepatří tobě, ale tvůj dluh je už zaplacen.
Matyáš ztuhl. Vytáhl z kapsy stříbrný šperk a s hrozou v očích zjistil, že prsten v jeho dlani není už stříbrný. Byl z čistého, průzračného krystalu, který v rukou začal lehce pulzovat v rytmu jeho vlastního srdce. Vteřinu poté, kdy se na něj znovu podíval, prsten zmizel. Jako by ho nikdy nedržel.
Vstal, zaklepal zuby chladem, který najednou vtrhl do síně, a vyběhl ven do mlhy. Když se ohlédl zpět na kostel, budova už nebyla bílá, ale v záři zapadajícího slunce hřměla zlatem. Matyáš se vrátil do své vesnice, ale už nikdy nebyl stejný. Zbytek života strávil tím, že tajně pomáhal těm, kteří přišli o všechno, a nikdy už nevzál nic, co mu nepatřilo.
Když po mnoha letech lehl do hrobu, v ruce stále svíral malý kousek průhledného skla, který našel v prachu pod oltářem v den své největší viny. Nikdo z okolních nikdy nepochopil, proč se tak oddaně vracející poutníci zastavili právě u tohoto místa, kde se mlha stýká s nebem.
Kdo dnes vstoupí do tohoto chrámu a ztiší svou mysl, možná pocítí na kůži ten samý neviditelný dotek, který kdysi změnil zloděje v muže světla.