Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Valašské Meziříčí)
„Oddej se, nebo tě tady nechám hnít v blátě!“ zakřičel Jan z Vsetína a prudce zatáhl za límec muže, kterého držel přitisknutého k zimnému pískovci.
Prsty Jana se třesly, v kapse měl těžký měšec s cizím zlatem, které v noci ukradl z domu bohatého obchodníka. Dech mu vyváděl z rytmu, v uších mu hlučelo a z otevřených dveří kostela se do mrazivé noci šířila vůně tlejícího vosku a starého dřeva. Muž pod ním, mladý tiskař jménem Matěj, jen tichým hlasem žadonal o milost, zatímco mu z rány na čele stékala krev a kápala na dlažbu před barokní branou.
Jan se rozhlédl. Město spalo, jen kde s pomocí lampy kolisaly stíny soch apoštolů Petra a Pavla, které stráhaly vstup na farní dvůr. Vzduch byl tak hustý chladem, že každý výdech vypadal jako bílý proud dýmu. Jan cítil v hrudi palčivé horko. Nebyla to jen zlost, byl to strach, který ho hnal vpřed. Věděl, že pokud Matěje zmlčí, nikdo už nikdy neukáže na něj prstem.
Právě v ten moment se z hloubi chrámu ozvalo tiché, ale jasné cinknutí. Jako by někdo pustil kovový předmět na kamennou podlahu. Jan ztuhl. Pustil Matěje, který se okamžitě srazil do hloubky hrobového ticha, a pomalu se otočil k otevřenému portálu.
Vstoupil dovnitř. Kroky mu hřměly v prázdné lodi, kde se barokní oblouky ztrácely v černé tmě klenby. Světlo z vnějšího dvora dopadalo jen na malou část podlahy, ale Janovi se zdálo, že v prostoru mezi sloupy tančí podivné stíny. Šel směrem k kapli Panny Marie, veden neznámým pocitem, jako by ho někdo za rukáv táhl hlouběji do chrámu.
Když dorazil k oltáři, zastavil se. V tichu kostela slyšel jen vlastní zrychlený tep. Najednou však spatřil něco, co tam být nemohlo. Na hladkém povrchu mramoru ležela malá, dřevěná loutka, přesně v místě, kde se stkal stín žerotínského erbu. Byla to hračka, kterou Jan kdysi v dětství ztratil, kousek dřeva vyřezaný jeho otcem, který zemřel předtím, než Jan zapomněl, co znamená být čestným člověkem.
Jan se sklonil a dotkl se dřevěného povrchu. Byla loutka teplá. Jako by ji někdo právě teď držel v dlani. V tu chvíli se z výšky věže ozval zvon, ačkoliv nebyl čas k modlitbě. Zvuk nebyl ostrý, ale hluboký, vibrující, až mu ztuhla krev v žilách. V tom hlahovém zvonech uslyšel svůj vlastní hlas, jen mnohem čistší, který mu šeptal jedno jediné slovo: „Vrať“.
Janovy ruce se začaly třást. Podíval se na své dlaně, které byly špinavé od bláta a krve Matěje. Ten pocit čistoty, který na okamžik zaplnil prostor kolem něj, byl nesnesitelný. Byl to tlak, který ho nutil k uznání všeho, co udělal. Bez jediného slova vyběhl zpět z kostela, do mrazivého vzduchu, kde stále ležel zraněný tiskař.
Vytáhl z kapsy měšec se zlatem a vrhl ho k nohám Matěje. Neřekl nic. Jen se podíval nahoru na věže, které v měsíčním světle vypadaly jako strážci, kteří vidí i do těch nejtemnějších koutů lidské duše. Otočil se a odešel pryč z farního dvora, pryč z města, s pocitem, že z něj právě něco vyteklo, ale zároveň do něj něco neviditelného vstoupilo.
Když se o letech později ptali, proč opustil svůj domov a začal žít v chudobě jako poutník, nikdy nezmiňoval zlato ani krev. Mluvil jen o loutce, která se objevila z ničeho v prostoru, kde čas zastavil svůj běh.
Kdo dnes prochází branou pod sochami apoštolů a vstoupí do ticha lodi, možná pocítí ten stejný náraz neznámé síly, která člověka donutí konečně pravdivě odpovědět na otázky, které si celý život neodvázal.