Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Velichov)
„Tady končí vaše cesta, pane Matyášu, dál už není kam jít,“ zasyčel hlas v hloubi temného chodby, zatímco mu muž tasil z kapsy těžký svazek klíčů a v druhé ruce svíral drahocenný stříbrný kalich, který právě vykradl z jednoho z okolních panství. Matyáš s prudkým dechem v hrudi přistoupil k těžkým dveřím nově vybudovaného chrámu. Vzduch kolem něj voněl čerstvým vápnem a vlhkým dřevem, což byla vůně nového začátku, kterou on však v tu chvíli vnímal jako pach vlastní pasti.
Kolem něj se vznášela mlha, která obalila Velichov do bílého pláště, a ticho noci bylo tak husté, že slyšel vlastní bušení srdce v spáncích. Vstoupil dovnitř. Novogotické klenby se nad ním tyčily jako kamenné prsty sahající k nebi, které v noci nebylo vidět. V prostoru panoval mrazivý chlad, který mu okamžitě pronikl pod vlněný kabát a přilpěl se k kůži. Matyáš se zastavil uprostřed lodi. Pod nohama mu vrzalo dřevo nového stropu, který ještě nedobře vyschl.
Vtom se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z hloubi presbytáře, tam, kde se klenba křížila v ostrých úhlech, vyšel paprsek světla. Nebylo to světlo svíčky ani lampy, ale jemná, modravá záře, která se plazila po podlaze jako živý tvor. Matyáš ztuhl. Kalich v jeho ruce ztěžkl, jako by se stříbro změnilo v olovo. Chtěl se otočit a utéct zpět do mlhy, ale nohy měl přikované k zemi.
„Kdo tam je?“ vykřikl, ale jeho hlas se rozbil o vysoké stěny a vrátil se k němu jako cizí ozvěna.
Světlo ho obklopilo. V tom okamžiku se mu před očima nerozvinul obraz kostela, v němž stál, ale řada obrazů, které nebyly jeho. Viděl plameny, které v dávných dobah požíraly staré zdi tohoto místa, slyšel křik lidí z doby třicetileté války a cítil žár ohně, který kdysi smazal vše, co zde stály předkové. Viděl, jak z popela znovu vyrůstají zdi, jak se kámen po kameni skládá do nové podoby, aby zde mohl znovu stát někdo jako on.
Matyáš pocítil, jak mu po tváři stéká horká slza. Nebyl to strach z vyrušení, ale náhlý, drtivý pocit vlastní malosti. Všechno, co ukradl, všechny své ambice a hříchy, se v tomto světle zdály být jen prachem. Ten kalich, který měl být jeho vstupenkou do bohatství, byl najednou jen studným kusem kovu, který mu v dlani pálil.
V tu chvíli se z tmy ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale jemné zvonění, jako by někdo lehce pohnul s malým zvonkem. Světlo prudce zjasnělo a pak, v jediném mrknutí oka, zmizelo. Matyáš zůstal stát v absolutní tmě. Jediné, co vnímal, byl pach tlejícího dřeva a chlad kamene.
Když s třešátkem v rukou vyrazil ven do noci, neobešel cestu k útěku do lesa, jak plánoval. Šel přímo k hlavnímu náměstí, kde v ranním šeru našel majitele ukradeného stříbra. Bez slova mu kalich vrátil a sklonil hlavu. Nikdo z přítomných nechápal, proč muž, který před hodinou ještě zlodějil, nyní stojí v prachu s výrazem člověka, který spatřil konec světa a začátek něčeho jiného.
Matyáš už nikdy nepromluvil o tom, co v té noci viděl v nově zasvěceném chrámu. Jen občas, když mlha opět zakryla Velichov, se vrátil k těm vysokým věžím a dlouho hleděl do oken presbytáře, jako by čekal, až se modrá záře znovu probudí a řekne mu, zda je jeho pokání skutečně přijato.
Některé odpovědi však zůstávají zamknuté v kameni a tichu, které v tomto místě přetrvává i po staletích.