Příběh: Kostel Narození Panny Marie v Záběhlicích
Krvavý nůž v pravici mu kluzal v dlaních, zatímco se zbytek těla třásl v rytmu prudkého dechu. Václav stál v hlubokém stínu tlustých zdivů, kde vzduch voněl vlhkým kamenem a blízkostí řeky Botiče. Před ním, v polumraku románské lodi, klečel muž, jehož jméno Václav v hrdle dusil jako kousek suchého dřeva. Byla to zrada, za kterou se v těchto dobách platilo jedinou platilnou mincí.
Václav zvedl ruku k úderu, ale vteřinu předtím, než se čepel srazila s kůží, se stalo něco, co mu vyrazilo vzduch z plic. Z úzkého, šikmého okna, které vzešlo z hloubi zdi, dopadl jediný, ostrý paprsek světla. Nebyl to obyčejný jas dne. Byl to pronikavý, bílý bod, který dopadl přesně na hroutící se prsty oběti, jenž v zoufalství hledal oporu o studenou podlahu.
Václav ztuhl. Ten paprsek světla se nehýbal, přestože mraky nad Záběhlicemi honaly vánky. Světlo se zdálo mít hmotu, jako by to byla tekutá stříbro vylitá z nebeské nádoby. V tichu kostela, které bylo tak hluboké, že Václav slyšel vlastní tlukot srdce v uších, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale jemné, kovové zvonění, jako když se dotknou druhů malých zvonečků, ačkoliv v celé lodi nebyl nikdo kromě nich dvou.
„Odstup,“ zašeptal muž na zemi, ale jeho hlas nebyl plný strachu. Zněl vyčištěně, téměř lehce.
Václav cítil, jak mu z ruky vypadl nůž. Kov s duněním dopadl na kamenný dlažební povrch. V ten moment se pohled Václava sklouzl k místu, kde světlo dopadalo na zem. Všiml si, že pod jeho botami, v prasklinách starého zdiva, se něco mihlo. Nebyla to hmyzí stopa, ale záblesk něčeho bronzového, hluboko v temnotě podlahy, jako by tam něco věčného volalo k povrchu.
Zatnul zuby a učinil krok zpět. Vzduch kolem něj ztěžkl náhlým chladem, který mu ztuhl kůži na krku, přestože bylo léto. Cítil, že není sám. Cítil, že stěny tohoto malého chrámu, vybudované z masivních kvádrů, nejsou jen chrániči proti větru, ale svědky, kteří v tuto chvíli soudí.
Václav se podíval znovu na své ruce. Byly špinavé, zčernalé od hříchu a strachu. Podíval se na mužův obličej a poprvé po letech viděl v něm člověka, ne cíl své nenávisti. Ten bílý paprsek světla náhle zhasl, jako by někdo zavřel víko nad svíčkem, a kostel pohltila šerá mlha stínů.
Když Václav opustil budovu, neohlédl se. Nechal za sebou nůž i svou nenávist. Šel směrem k rybníku, kde se v ranní mlze mísila voda s hlinou, a v hlavě mu stále znělo to nevysvětlitelné zvonění. Věděl, že v onom okamžiku v lodi neproběhl jen souboj dvou mužů, ale něco mnohem většího. Něco, co v tichu kamenů zůstalo uloženo.
Dnes už dávno neznáme jména těch dvou mužů, ani to, co je k sobě v té době vázalo. Jenme víme, že pod nynější podlahou kostela leží vrstvy času a zapomenuté věci. Kdo dnes stojí u těch starých, nízko umístěných románských oken, možná pocítí ten stejný chlad a zaprší v něm pocit, že pod nohama, hluboko v zemi, stále dřímá tajemství, které v pravý čas dokáže změnit osud člověka.