Příběh: Kostel Narození svatého Jana Křtitele (Roztoky)
Kovová mince s tępem sneseným do hloubi dlaně pálila jako rozžhavené železo. Antonín stál v prachu hřbitovní cesty a hleděl na osmibokou stavbu, která se tyčila nad ním jako kamenný strážce ticha. V kapse měl zbytek stříbra, které mu nepatřilo, a v srdci hnusnou prázdnotu, kterou už žádné lži nedokázaly zaplnit. Každý krok vzhůru k vrcholku kopce mu připadal těžší, jako by ho samotná země tahala zpět do šachet, ze kterých kdysi horníci vyvrtali své bohatství.
Rychle prošel pod obloukem východního portálu, kde ho přivítal reliéf dvou jelenů u kašny. Zvířata v kameni vypadala, že ho sledují, že vědí o každém jeho kroku z temných chodeb podzemních štol. Vstoupil dovnitř a okamžitě ho obalil chlad starých zdí a těžká, sladká vůně tlejícího vosku a starého dřeva. Vzduch byl hustý, téměř hmatatelný, a ticho zde nebylo prázdné, ale plné šepotu tisíců lidí, kteří zde hledali úlevu před svým vlastním svědomím.
Antonín se opřel o chladný sloup a zíral na hlavní oltář. Obraz svatého Jana Křtitele v něm pálil pohledem, který neznaje soucit, jen pravdu. Muž zvedl ruku a dotkl se prsty dřevěné kruchty, jejíž pilíře vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů. Chtěl jen chvíli odpočinout, zmítat se v rozpacích a pak zmizet v mlze, která začínala stoupat z údolí nad bývalou hornickou vesnicí.
V tu chvíli se to stalo. Slunce, které právě probíjelo mraky, dopadlo přes trojici vysokých oken přesně do středu lodi. Světlo nebylo bílé, ale zlatavé, téměř tekuté, a dopadlo přímo na starou kamennou křtitelnicyni z roku 1780. Antonín ztuhl. Viděl, jak se z hladkého kamene začíná zvedat jemná pára, ačkoliv v kostele panoval mrazivý chlad.
Když přistoupil blíž, aby zjistil, zda se mu nezdá, uslyšel zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, rytmický tón, jako když někdo udeří do stříbrného zvonu hluboko pod zemí. Ten zvuk mu prosetl tělem až do kostí. Vteřinu poté spadla z jeho dlaně mince, kterou tak pevně svíral. Dopadla na dlažbu s jasným cinknutím, ale místo aby se odrazila, zůstala ležet nehybně, jako by ji přitáhlo něco neviditelného.
Antonín se sklonil, aby ji zvedl, ale v ten moment uviděl v hladkém povrchu křtitelnice svůj vlastní odraz. Jenže nebyl sám. Za jeho rameny stála postava, která neměla tvář, pouze jasné, bílé světlo tam, kde by měly být oči. Postava nepromluvila, jen pomalu natáhla ruku k oltáři Panny Marie a k rokokovým andílům, jako by chtěla ukázat cestu k něčemu čistšímu.
Muž s hrůzou i fascinací ustoupil. Srdce mu tlouklo v krku jako uvězněný pták. Chtěl utéct, ale nohy měl těžké jako z olova. Opět se podíval do zrcadla kamene a postava byla pryč. Zůstal jen on a tiché cinknutí mince, která teď ležela v kaluži světla, které se začalo pomalu stahovat.
Vykročil ven z kostela, ale mince zůstala ležet na podlaze. Nechtěl ji už vidět. Sestupoval z kopce s pocitem, že v tom osmibokém prostoru zanechal něco mnohem těžšího než jen kousek stříbra. Cítil, jak se mu v hrudi uvolňuje uzel, který tam svíral roky, přestože se nic zjevně nezměnilo.
Když se z poloviny cesty ohlédl, viděl jen tichý vrchol s prkennou věžičkou, která se rýsovala proti šedému nebi. Nevěděl, zda byl svědkem zázraku, nebo zda ho jeho vlastní vina dožehnala k vidění přízraků. Jediné, co věděl s jistotou, bylo, že se do tohoto ticha bude jednou vracet, aby zjistil, zda ten zlatý paprsek světla stále hledá ty, kteří se ztratili v temnotě svých činů.