Příběh: Kostel Navštívení P. Marie
Když se mu rozpadl hlas v kostele, zůstal tam stát jako vytržený ze země, s prsty stále stisknutými kolem modlitební knížky, jejíž stránky měl ještě před chvílí obracet s takovou zuřivostí, že mu drsné papíry řezaly do dlaní.
Jméno mu bylo Kryštof Vacek, a byl to člověk, který věřil jen tomu, co mohl vidět, slyšet nebo uchopit. Dokonce i Boží soud mu připadal jako něco, co by mohl vyjednat, když už ne přesvědčit. Ale teď, když se mu v hrdle roztrhl ten úzký provaz, který ho ještě držel nad propastí, zbylo mu jen tiše, jako by se vzduch v kostele náhle ztlustil a všechny zvuky zvenku – kopyta koní na náměstí, dětské smíchy, šustění větru v lípách – se proměnily v něco vzdáleného, jako by ho odděloval vrstva neviditelného ledu.
Vál v hlavě, že už jednou selhal. A teď, když se mu rozpadl hlas, bylo to jako by mu někdo vytrhl poslední pilíř, na němž stál. Seděl na dřevěné lavici u boční stěny, kde se skláněl nad knížkou *O pravém smutku*, kterou mu dal farář jako poslední doušku lítosti. *"Přečti si to,"* řekl mu starý kněz s takovou jistotou, jako by mu čtení mělo vrátit to, co mu život vzal. *"Někdy je třeba, aby hřích promluvil hlasem, který neznáš."*
Ale Kryštofova ruka se nad stránkami zasekla. Psal se rok 1766, a on, bývalý písař z Krnova, který se propil a prohrál, teď seděl v kostele Navštívení Panny Marie, kde vůně vosku a prachu se mísila s teplem svíček, které ho svítily jako z dálky. A najednou si uvědomil, že vůbec neví, jak se modlit. Že všechna slova, která kdy poznal, mu teď připadala jako cizí, jako by byla napsána pro někoho jiného.
Vtom se mu zdálo, že někdo vstoupil. Ale dveře byly zavřené, a když se ohlédl, uviděl jen stín, který se pohyboval tam, kde by stál oltář. Nebo snad to byl jen jeho vlastní stín, který se protáhl od svíčky? Zavřel oči, ale když je otevřel, tam byl ještě. A pak – *hlas*.
Nebyl to hlas zvenčí. Nebyl to ani jeho vlastní hlas, který se mu vrátil. Byl to něco jako šepot, který mu pronikl přímo do uší, jako by mu někdo šeptal přímo do mozku. *"Ty jsi tu ještě, Kryštofe?"* Znělo to, jako by to řekla žena. Mladá žena. A pak přišel další šepot, tentokrát jako otázka: *"Proč ses zastavil?"*
On se zachvěl. V kostele nebyla žádná žena. Farář byl sám, a ostatní lavice byly prázdné. Ale ten hlas – byl tam. A najednou si uvědomil, že už dlouho nikdo neřekl jeho jméno tak, jako by ho znali. Jako by ho poznali.
*"Jsi tu proto, že ti něco chybí,"* pokračoval hlas. *"Ale ne to, co myslíš."*
Kryštof se pokusil odpovědět, ale jeho ústa se nepohnula. Pak se mu zdálo, že někdo položil ruku na jeho rameno. Teplou. Živou. Když se otočil, tam nikdo nebyl. Ale na lavici vedle něj ležela malá modlitební knížka, kterou on neznal. Když ji otevřel, našel na první straně vyrytá slova: *"Není hříchu, který by tě nechal stát na prahu."*
Vtom se dveře kostela prudce otevřely. Všichni se ohlédli. Na prahu stál farář, jeho tvář osvětlená sluncem, které se právě valilo přes náměstí. *"Kryštofe,"* řekl, *"jsi tu ještě? Myslel jsem, že jsi odešel."*
Ale Kryštof už neposlouchal. Jeho prsty se znovu sepjaly kolem té neznámé knížky. A když se podíval na oltář, uviděl, že tam, kde před chvílí byl jen stín, teď svítila svíčka – a na ní plála modrá plamínek, který nikdy předtím neviděl.
Když opustil kostel, nesl tu knížku v kapse. A když se ohlédl naposledy, uviděl, jak se na prahu kostela zjevila žena v bílém, která mu mávnula. Ale když se podíval na faráře, který ho doprovázel, ten nic neviděl. A když se Kryštof podíval zpět, tam už nikdo nebyl.
Teď, když stojí na náměstí pod Pradědem, kde se šedý kouř od komínů mísí s mlhou, si Kryštof Vacek neví, jestli byl to zázrak, nebo jen omyl jeho vyčerpaného myslu. Ale ví, že od té chvíle už nikdy nemůže být stejný. A že když se někdy v noci probudí a uslyší šepot, který mu říká jeho jméno, už nebude utíkat.
Proto chodí do kostela Navštívení Panny Marie každý měsíc máj. Proto tam nechává svou knížku ležet na lavici u stěny, kde se mu tenkrát otevřely dveře, které nikdo nevidí. A proto, když někdo zeptá, proč tam chodí, jen řekne: *"Protože tam někdo čeká."*