Příběh: Kostel Navštívení Panny Marie (Božkov)
„Tady končí tvá cesta, Matějí, nebo začíná tvé věčné mlčení,“ zasyčel muž s tváří zničenou neřestkem a přitlačil mu studnouvost ocelového nože k hrdlu.
Matěj zvrhl rukama v blátě a zkoušel se odtáhnout od zdi, která byla v roce 1690 teprve čerstvě zdlaná. Vzduch kolem nich voněl vlhkou zemí a vápnem. Byli v Božkově, v místě, které si lidé šeptali jako bezpečný přístav, ale pro Matěje se právě stávalo hrobem. V kapse měl dopisy, které neměly nikdy dopřít do rukou správce panství, a právě za tyto papíry ho teď loval tento nájemný vrah.
„Prosím, dej mi jen chvíli, vracím všechno, co jsi chtěl,“ vydechl Matěj a hlas se mu třesl.
Vrah se jen ušklíbl a silněji přitlačil čepel. V ten moment se však z věže ozval zvuk. Nebyl to obyčejný úder zvonu, ale hluboký, dunivý tón, který se rozlil krajinou jako vlna. Zvuk byl tak mohutný, že se zdálo, že se třesou i kameny pod jejich nohama. Vrah na vteřinu zaváhal, zmatený tím, že zvon zazněl v nečekaný čas.
Matěj využil okamžiku, odrazil se ze zdi a v panice vběhl do otevřených dveří nově budovaného chrámu. Vběhl hlouběji, až se zastavil u kamenného koryta zapuštěného do země. Voda v něm byla křišťálově čistá a mrazivě studená. Bez přemýšlení si ponořil do ní ruce a tvář, jako by se chtěl smýt z těla strach i hříchy, které ho sem přivedly. Studený dotyk vody ho na moment probudil z omráčení.
Vrah vběhl za ním, s nožem v ruce a nenávistí v očích. „Nikam neutekneš, zloději!“
Matěj se otočil, hnal ho do kouta, kde stála socha Madony. V prostoru kostela vládlo zvláštní, tiché napětí. Světlo, které dopadalo z vysokých oken, se lámalo v prachu a tvořilo zlatavé sloupy. Vrah zvedl ruku k poslednímu úderu, ale vteřinu předtím, než čepel zasáhla cíl, se stalo něco, co v žádné knize není zapsáno.
Z nebe, přestože byla kolem jen lehké mraky, začalo dopadat něco bílého. Nebyl to prach ani sníh zvenčí, ale jemné, zářivé vločky, které se začaly srstovat právě v prostoru mezi útočníkem a obětí. Sněžilo uvnitř chrámu, v horkém srpnu, přímo na podlahu, kde stál Matěj.
Vrah ztuhl. Jeho ruka s nožem zůstala viset ve vzduchu. Díval se na bílé krystalky, které mu dopadaly na hřbet ruky, a v jeho očích se strach z neznáma přeměnil v čistý děs. V tu chvíli se mu zdálo, že z tváře Madony vychází světlo tak silné, že mu oslepilo zrak. Upustil nůž, který s kovovým cinkotem dopadl na kamennou dlažbu.
„To není možné... tohle je znamení,“ vyhrkl vrah, srazil se s vlastní hrůzou a bez jediného slova vběhl z kostela ven, pryč z města, jako by ho honilo samotné peklo.
Matěj zůstal klečet na kolenou. Sníh kolem něj pomalu mizel, vypařoval se do vzduchu, jako by nikdy neexistoval. Dotkl se prsty studené vody v kamenném korytu a pak pohlédl nahoru na tvář Královny hor. V tu chvíli věděl, že jeho život už nikdy nebude stejný. Dopisy v kapse přestal vnímat jako zátěž, ale jako břemení, které musí vyřešit s čistým svědomím.
Když později opouštěl Božkov, neotočil se zpět. Věděl však, že v tom tichém koutě hor existuje místo, kde se hranice mezi světem lidí a něčím vyšším stírá.
Kdo dnes vstoupí do tohoto chrámu a dotkne se vody v kamenném korytu, možná pocítí ten stejný mrazivý chlad, který kdysi zastavil smrtící nůž.