Příběh: Kostel Navštívení Panny Marie v Zašové
„Kde jsi to schoval, ty hříšníku, kde jsi to schoval!“
Křik rozšeplal ticho léta, zatímco Jan Matěj vrazil hřbetem do chladného kamene zdi. Dýchání měl těžké, v plicích mu pálilo jako z ohně a v dlani křečovitě svíral kousek pergamentu, který mu mohl přinést buď záchranu, nebo šibenice. Nad ním se tyčily nové zdi kostela, který právě v těchto letech rostl k nebi díky štědrosti rodiny Žerotínů. Vzduch kolem něj voněl čerstvou vápennou maltou a vlhkostí z blízkých lesů, což vytvářelo dusivý koktejl, který mu tlačil zvracení do hrdla.
Za ním v úzké uličce mezi novým zděným chrámem a zbytky starého dřevěného kostelíku stál muž v černém plášti. Byl to člověk, kterýho jména Jan Matěj nikdy nevyřekl nahlas, ale jeho stín ho pronásledoval od Olomouce až sem, do Zašové.
Jan Matěj se rozhlédl. Vteřinu předtím, než ho dopadnou, spatřil otevřené dveře do sálů, kde se právě usazovaly první obrazy a oltáře. Bez přemýšlení se vrhl dovnitř. V prostoru kostela vládlo zvláštní, tlumené světlo, které pronikalo skrze vysoká okna a kreslilo na podlahu dlouhé, šedivé prsty. Vše bylo nové, čisté, téměř sterilní, a přesto tam visela těžká atmosféra očekávání.
Dobehl až k hlavnímu oltáři, kde visel obraz Panny Marie Zašovské. Ten obraz, o kterém se šířily zprávy o zázracích, teď jen tiše hleděl do prázdna. Jan Matěj se na kolena svalil s takovou silou, že mu v kloubech prsklo. Nevěřil v zázraky. Věřil jen v hrozbu smrti a v papír v jeho ruce, který odhaloval zradu v nejvyšších vrstvách panství.
„Najdu tě, Matěji! Nikam z tohoto místa nevyjdeš!“
Hlas zvenku zněl teď blíž. Jan Matěj zavřel oči a přitiskl čelo k chladnému mramoru. V tu chvíli se stalo něco, co nedávalo smysl. V naprostém tichu, v prostoru, kde nebyl nikdo kromě něj, zaslechl jemný šelest, jako by někdo rozprostřel hedvábné šaty. Pak pocítil na svém čele dotek. Nebylo to ruka z masa a kostí; bylo to spíše prudké, krátké teplo, jako by ho někdo políbil žhavým uhlím, ale bez bolesti.
V ten moment se z okna v horní části lodi propustil jediný, ostrý paprsek slunce. Dopadl přesně na obraz Panny Marie a odrazil se od zlatého rámečku přímo na podlahu, kousek od Janovy ruky. Tam, v prachu a vápenném prachu, ležela malá, zapomenutá dutina v podlaze, která byla zakryta jen kusem starého dřeva.
Jan Matěj neváhal. Strhl dřevo, vrazil do díry pergament a znovu ho přikryl vteřinu předtím, než do sálu vtrhl pronásledovatel.
Muž v černém plášti zastavil hned u vchodu. Rozhlédl se po prázdném prostoru, zkoumal každý kout, ale Jan Matěj klečel u oltáře s tváří zakrytýma dlanama, třeštícími v rytmu zrychleného srdce.
„Kde je to, co jsi ukradl?“ zasyčel pronásledovatel a přistoupil k němu.
Jan Matěj zvedl hlavu. V očích neměl strach, ale zvláhlý, prázdný výraz. „Zde není nic než modlitba a ticho,“ odpověděl chraplavě.
Pronásledovatel ho prohledal, přetřásl mu šaty, ale nic nenašel. Vztekale plivl na čistou podlahu a s přehledem, že zbytečný čas ztrácí v domněvaném úkrytu, odešel z kostela stejnou cestou, kudy přišel.
Když dveře s duněním zapadly, Jan Matěj zůstal klečet. Díval se na obraz Panny Marie a pak na místo v podlaze, kde zůstal tajný dopis. Věděl, že ho tam nenechal náhoda. Cítil, jak se mu v hrudi rozlévá zvláštní klid, který neodpovídal situaci.
Vstal a pomalu vyšel ven, kolem kamenných soch a tichého dvora kláštera trinitářů. Nedíval se za sebe. Věděl, že tajemství, které v zemi zůstalo, bude čekat, až přijde čas, kdy bude pravda užitečtější než mlčení.
Kdo dnes prochází sálů zašovského kostela, možná pocítí pod nohama lehké zachvění, jako by země pod ním tajila něco, co nikdy nemělo být nalezeno.