Příběh: Kostel Navštívení Panny Marie (Vimperk I)
„Tady končí tvá cesta, hříšníku, nebo začíná tvé vykoupení,“ zasyčel hlas, který zněl jako tření suchých listů o kámen.
Mikuláš stál v hlubokém stínu jižního portálu a ruka mu křečovitě svírala rukojeť krátkého meče. Dech měl krátký a pálil ho v plicích, jako by v nich měl žhavé uhlí. Za ním, na náměstí, se v mlze mísily křiky a zvuk kovů, ale zde, v příchodu do chrámu, vládlo mrazivé ticho. Vzduch voněl po starém vlhkém zdivu, chladu a zbytcích vyhaslých včelích svicí.
Krok zpět byl nemožný. Před ním stál muž v hnědém plášti, jehož tvář zůstávala v šeru, ale oči se zaleskly jako dvě mince v temnotě. Mikuláš věděl, co v kapse svého pláště nosí — zapečetěný dopis, který měl zničit životy tří mužů v tomto městě, aby mohl získat hradní úcty a zlato. Byl to čin zrady, čistý a ostrý jako čepel jeho zbraně.
„Nejsem hříšník, jsem poslůj lidi z hradu,“ vyštěkl Mikuláš, ale hlas se mu zlomil.
Neznámý muž pomalu odstoupil a uvolnil cestu do lodi. „Vstup. Kdo hledá úkryt před lidmi, musí nejprve hledat úkryt před sebou samým.“
Mikuláš vrazil dovnitř. Nohy mu klouzaly po chladné podlaze. Kolem něj se tyčily mohutné sloupy a nad hlavou se klenutí zvedala do výšky, která člověka činila malým a významným jen v jeho vlastní mizeří. V prostoru nebylo vidět nikoho, jen prach tančící v úzkých prouzcích světla, která pronikala sklem.
Když došel doprostřed lodi, zastavil se. V tom okamžiku se stalo něco, co mu vyrazilo z těla veškerou pýchu. Z výšky klenby, z místa, kde se křížila kamenná žebra, se ozval zvuk. Nebyl to zvon ani hlas, ale hluboký, vibrující tón, který mu otřásl kostmi až do špiček prstů. Ten zvuk ho nutil klesnout na kolena.
Mikuláš dopadl na tvrdou dlažbu. V jednu chvíli se mu zdálo, že stěny kostela se začínají hýbat, že zdivo, které Petr z Janovic kdysi s takou péčí rozšířil, dýchá společně s ním. Podíval se nahoru a uviděl, jak se v jednom z paprsků světla vznáší neuvěřitelné množství zlatavého prachu, který se začal formovat do obrazu. Nebyla to postava, spíše pocit přítomnosti něčeho, co vidí každou jedinou myšlenku, každý lhaný slib a každou kapku krve na jeho rukou.
V tu chvíli mu do dlaně, kterou měl stále přitisknutou k podlaze, něco vpadlo. Byla to malá, hladká kamínková úlomky z klenby, která vypadala, jako by tameněle věky. Jakmile se jí dotkl, v hlavě mu zapralo jako při bouřce. Neuviděl své budoucí bohatství, ale tváře těch tří mužů, které měl zradit. Viděl jejich děti, jejich strach a jejich důvěru.
Zatřesl hlavou a zkusil se zvednout, ale tíha v jeho hrudi byla neúnosná. Vzduch v kostele ztěžkl, stal se hustým jako pryskyřice. Mikuláš pocítil, jak mu po tváři stéká první slza od dětství. Nebyla to slza strachu, ale pocit, že v tomto kamenném prostoru už nemůže lhát. Pravda byla zde tak hmatatelná, že by ji mohl chytit do ruky.
Rukou v kapse zmáčkl dopis. Papír praskal.
Když po dlouhé chvíli znovu zvedl zrak, muž v hnědém plášti už nebyl u dveří. V kostele bylo opět ticho, jen vzdálené zvony věže oznámily konec hodiny. Mikuláš pomalu vstal. Cítil se prázdný, ale poprvé za mnoho let cítil, že jeho duše není v troskách.
vyšel z chrámu a bez jediného slova dopis roztrhal na tisíc malých kousků a nechal je vítr roznést po vimperském náměstí.
Kdo dnes vstoupí pod tyto gotické klenby, možná pocítí jen chlad starého kamene. Někteří však tvrdí, že v tichu lodi stále zní onen hluboký tón, který dokáže z člověka vytrhat pravdu, i když by ji chtěl schovat v nejhlubší temnotě svého srdce.