Příběh: Kostel Nejsvětější Trojice (Staré Sedlo)
„Zatni ty svou pýchu, Matthiase, nebo tě z tohoto místa vyhodím i s tvým zlatem!“
Hlas starého mistra srazil Matthiase k zemi. Mladý muž stál v prachu s hromadou čerstvých kamenů, které právě dopravili k základům nové stavby. Vzduch kolem nich byl hustý, prosycený pachem vlhké hlíny a čerstvě řezaného dřeva. Byl rok tysíc sedm set jedenáct a v Starém Sedle se zvedalo něco, co mělo přetrvat věky. Matthias však v očích neměl víru, jen hněv. V kapse měl dopis od otce, který mu zakázal navštívit tuto vesnici, a v srdci nesl hřích, jenž mu nedal spát celé měsíce. Ukradl peníze z rodinného trezoru, aby mohl utéct z domova a začít znovu, ale místo svobody našel jen prázdnotu a strach z odhalení.
Kopnul do jednoho z balvanů a s prázdným pohledem zíral na místo, kde kdysi stála stará gotická kaple. Všechno kolem něj působilo cize. Prvostavba nového chrámu byla jen kostrou, která v šeru vypadala jako žebra obřího zvířete. Matthias se odvrátil od mistra a odešel směrem k okraji stavby, tam, kde se stahoval chlad z okolních lesů.
Zastavil se u hluboké rýhy v zemi, kde dělníci právě vyhlubovali základy pro budoucí zdi. Vtom se stalo něco, co mu zastavilo dech. V hloubi hrobového výkopu zahlédl záblesk. Nebylo to světlo slunce, které už dávno klesalo za obzor, ale ostrý, modravý plamen, který tančil v temnotě hloubky. Matthias se sklonil, fascinován tím anomálním žárem. Když sáhl do hlíny, aby zjistil, o co jde, prsty neucítil teplo, ale mrazivý chlad, který mu proťal kosti až do morku.
Z hloubky se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše vibrace, která mu rozechvěvala zuby v dásních. Byl to šepot tisíce lidí, kteří mluvili najednou, ale přesto s naprostou jasností. Matthias ztuhl. V hlavě mu zaznělo jediné slovo: „Vrať“.
Ucouval s prudkým nárazem do dřevěného lešení. Prsty mu křečovitě svíraly lístek papíru s ukradenými penězi, který měl v tajné kapse svého kabátu. V tu chvíli se modré světlo v jamce rozsvítilo tak intenzivně, že celý prostor kolem něj zaplavil nepřirozený jas. Matthias viděl každou prasklinu v kameni, každou vrásku na tváři zděšeného mistra, který na něj z dálky křičel. Ale on neslyšel lidi. Slyšel jen ten hluboký, podzemní tón, který mu vyžadoval pravdu.
Klesl na kolena. Nebyla to pokora, byl to tlak, kterému se nedal bránit. Cítil, jak mu z plic mizí vzduch a v hrdle mu stál horký knot. V tom modrém světle spatřil na okamžik obrazy, které nemohl znát – viděl budovy v plamenech, slyšel zvony, které ještě nebyly odlity, a cítil pach spáleného dřeva z budoucnosti, která ho nenajde.
„Všechno, co je ukradeno, se k zemi vrátí,“ zaznělo mu v mysli.
Matthias v náhlém záchvatu paniky vytrhl z kapsy pytlík s mincemi a s křikem, který zněl spíše jako zvířecí sténání, ho vrhl hluboko do výkopu. Mince dopadly do bláta s tichým plesknutím. Vteřinu poté modrý plamen zhasl. Nastala absolutní tichost, přerušená pouze vzdáleným houkáním sýče v trávě.
Zůstal sedět v prachu, s prázdnou kapsou a prázdným pohledem. Mistr k němu přišel, zmatený a přísný, ale Matthias už nebyl tím hříšným mladíkem, který přišel do Starého Sedla s pýchou. Byla v něm díra, kterou nebylo možné zaplnit zlatem.
Když se o mnoho let později kostel Nejsvětější Trojice konečně dobudoval a jeho věž se tyčila nad krajinou, Matthias tam už nechodil jako dělník, ale jako tichý stín. Vždycky stál v té stejné části lodi, přesně tam, kde v zemi kdysi zhasl modrý plamen. Lidé si mysleli, že se modlí k obrazům, ale on věděl, že se dívá skrz podlahu hluboko do země, kde stále leží jeho tajemství.
Kdo dnes vstoupí do tohoto tichého chrámu, možná pocítí pod nohama zvláštní chlad, který nepatří do srpnového odpoledne.