Příběh: kostel Nejsvětější Trojice (Vintířov)
Krev z rozříznuté dlaně mu stékala po zápěstí a kapala na studený kámen podhůřka. Hanuš stál v hrobovém tichu před branou malé kaple, v rukou svíral těžký meškovaný pytel, který mu řezal do ramen. V hrdle měl sucho a v hlavě jen jeden jediný obraz: tvář muže, kterému před hodinou v lese vzal vše, co měl. Nebylo to z hladu, ale z chamtivosti, která ho vedla jako slepý pes.
Kolem něj se vlnil hustý mlžný opar, který pohlcoval stromy i cestu. Vzduch voněl vlhkou hlínou a starým borovicovým jehličím. Hanuš se podíval na bílé zdi kaple, která zde stála jako tichý strážce nad údolím. Chtěl odtud zmizet, utéct hluboko do lesů, kde ho nikdo nenajde, ale nohy ho zradily. Ztuhly. Jako by ho k zemi přibila neviditelná síla.
Když udělal první krok k prázdnému oltáři, vrzal pod ním prach a písek. Vstoupil do chladu, který ho zasáhl jako ledová sprcha. V interiéru nebyla žádná svíce, jen slabé světlo pronikalo skrze malá okna a vykreslovalo v prostoru tančící prachové víry. Hanuš položil pytel s ukradeným stříbrem na zem. Zvuk dopadu kovů o kámen zazněl v prázdném prostoru jako úder kladivem do kovadliny.
Zastavil se. V té vteřině, kdy se rozdechal, uslyšel zvuk. Nebyl to hrom ani vítr. Byl to tón. Jemný, čistý a hluboký zvuk zvonu, který se rozlil prostorem, přestože nad ním nebyla žádná věž, která by v tu chvíli mohla zvonit. Zvuk nebyl nahoře, ale zdál se vycházet ze země, z hloubi samotných základů, kde se křížily kořeny stromů a zapomenuté sny starých lidí.
Hanuš se rozhlédl. V rohu místnosti, tam, kde světlo nedosahovalo, stál stín. Nebyl to člověk, spíše jen hustší skvrna tmy, která se nepohybovala. Muž s křečovitě sevřenými pěstmi udělal krok zpět, ale stín se nepohnul. Místo toho se zvon rozzníl znovu, tentokrát silněji, až mu vibrovaly zuby v dásních.
S každým úderem neviditelného zvonu cítil Hanuš, jak mu z hrudi mizí tíha. Nebylo to lehké, spíše to připomínalo vytrhávání vnitřností. Před očima měl znovu ten pohled zrazené oběti, její bezmoc a ticho. V tu chvíli se stín pohnul a natahl k němu ruku. Nebyla to ruka z masa, ale z čistého světla, které prořezalo šero kaple jako blesk.
Hanuš padl na kolena. Pytel se stříbrem zůstal ležet v prachu. Nedokázal už vnímat svou vlastní kůži, cítil jen ten nesmírný tlak mírnosti, která byla děsivější než jakýkoliv hněv. Světlo ho obklopilo, zahřálo mu v zádech a pak náhle zhaslo.
Zůstal v naprostém tichu. Zvuk zmizel, stín byl pryč. Jen on a pytel stříbra na studené podlaze. Hanuš se pomalu zvedl, ale už nebyl tím stejným mužem. Podíval se na své ruce, které se třásly, a pak na dveře, za kterými ho čekal svět plný hříchů a lží.
Vykročil ven, ale pytel nezdvihl. Nechal ho tam, v srdci místa, které mu ukázalo zrcadlo jeho vlastní duše. Šel pryč do mlhy, bez jediného mince v kapse, ale s pocitem, že poprvé v životě dýchá plnou hrudí.
Dnes už tam žádné zdi nejsou. Země pod nimi byla rozkousána a zaplněna tunami kamení a prachu z lomu, který pohltil celou vesnici i její modlitby. Přesto někteří tvrdí, že když v tichých večerech stanou na okraji sypky, slyší z hloubi země jemný, vzdálený tón zvonu, který stále volá ty, kteří ztratili cestu.