Příběh: Kostel Nejsvětější Trojice (Žacléř)

Když se Matěj z Žacléře dotkl zdi, praskla mu v ruce svíčka.

Neplamen, nevoňavý vosk, ale něco jako ledový dech, který mu projel žilami a zanechal na prstech stopy, jako by ho někdo omotal do vlhkého plátna. Kostel stál v hlubokém tichu, jenž se zdál být nejen absence hluku, ale něco jako tlak, který stlačoval hrudník. Matěj se nepohnul, ani nedýchal, zatímco mu z očí stékaly slzy, které neznal. Věděl, že by měl utéct, ale nohy ho nesly.

Byla to jeho vina. Vina za to, že se nepostavil, když hožďalové z Horniho Města roztrhali na kusy starého Jindřicha z Kovářovic. Vina za to, že se schoval v sýpce a nechal je brát, co chtěli. A teď, když ho přivedli sem – do kostela, kde měl být bezpečný – jako by se zdi staly svědky jeho slabosti.

„Ty jsi tu jenom proto, aby ses modlil?“ ozval se za ním hlas, tak nízký, že Matěj nejprve myslel, že to je jen jeho vlastní dech. Ale pak uslyšel, jak se kámen za jeho zády lehce otřásl, jako by někdo přitiskl prst k zdi a nechal ho tam ležet.

„Já… já nevím, co mám dělat,“ vydechl.

Hlas zněl, jako by přišel z hlubin kostela, ale zároveň z někde uvnitř Matějova hrudníku. *„Vezmi tu svíčku a pojď ke kapli.“*

Kaple. Ta malá, skleněná, kterou si lidé vyprávěli, že ji darovali skláři. Matěj se otočil a uviděl, jak se před ním ve tmě kostela tyčí skleněný oltář, jako by ho někdo právě teď postavil. Světlo, které z něj padalo, bylo tak čisté, že ho muže slepilo. Když se přiblížil, uviděl na něm něco, co tam nikdy předtím nebylo: stopy rukou, jako by někdo držel sklo a nechal ho tam, zatímco se rozplynulo ve vzduchu.

„Kdo jsi?“ zeptal se, ale věděl, že odpověď nebude mít.

„Jsem ten, kdo čeká,“ ozvalo se zase. „A ty jsi ten, kdo se bojí.“

Matěj se zachvěl. Věděl, že by měl běžet, ale jeho tělo ho neposlouchalo. Když se dotkl skla, bylo teplé, jako by ho někdo právě vyndal z pece. A pak uviděl – na druhé straně, ve skle, se odráželo jeho vlastní tvář, ale s očima plnými světla, které neznal. *„Ty jsi tu proto, aby ses vzpamatoval. Nebo aby ses přestal bojít.“*

„Já se nebojím,“ lhal.

Ale když se podíval dolů, viděl, že mu třesou ruce. A že svíčka, kterou drží, už nikdy nehoří.

Když se Matěj probral, ležel na chladných kamenech kostela, a kolem něj bylo prázdno. Ale v dlaních měl ještě teplo skla, a v hlavě mu zněl hlas, který mu říkal: *„Jdi a řekni jim, že jsi tu byl.“*

A tak šel. Nevěděl, kam, ale věděl, že už nikdy nebude stejný. Když vyšel z kostela, uviděl, jak na Rýchorském náměstí stojí socha Krista a dívá se na něj. A Matěj pochopil, že někdo ho pozoroval celou dobu.

Teď, když stojí před kostelem a díval se na jeho mohutné zdi, ví, že sem přijde znovu. Nebo že ho sem přivedou. Protože někde uvnitř toho skla nebo té zdi nebo dokonce v jeho vlastní duši čeká něco, co ještě nechápe.

A možná to není ani důležité. Důležité je, že když se Matěj z Žacléře dotkl té zdi, světlo mu nejen prošlo rukou – ale zůstalo v něm. A teď ho hledá ven.