Příběh: Kostel Nejsvětější Trojice (Žďár nad Sázavou 1)
Krvavý otisk dlaně na bílé zdi byl jediným důkazem o tom, že Mikuláš zde skutečně stál. Třásl se celým tělem, zatímco v prstech svíral těžký měšec s cizím zlatem, který mu v dlani pálil jako rozžhavený uhlík. Za ním, v mlze obtývající východní okraj Žďáru, znívaly vzdálené psí štěkání a křik lidí, kteří ho hledali. Utekly hodiny, od té chvíle, kdy zradil svého pána a ukradl to, co mu nepatřilo. Teď, v hrobovém tichu hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice, hledal úkryt, ale našel jen vlastní strach.
Vstoupil dovnitř a prudce zavřel těžké dveře. Vzduch uvnitř voněl po starém vosku, vlhkém kameni a dávno zapomenutém tichu. Mikuláš se opřel o chladnou stěnu a zaslepil oči. Každý zvuk zvenčí zněl jako dopad meče o brnění. Věděl, že cesta pryč z města je uzavřená a on je uvězněn v tomto malém prostoru mezi světem živých a mrtvých. Zlaté mince v měšci tichounce cinkaly, zvuk, který mu v tu chvíli připadal hromovym hřměním.
Když otevřel oči, spatřil před sebou malou přístavbu, prostor pro kněze, který do celkového strohého vzhledu stavby vnášel zvláštní, téměř hravý neklid. Nebyl to obyčejný pokoj. Prostor měl tvar trojúhelníku, jako by byl vytesán z jiného světa. Mikuláš vstoupil hlouběji do této malé místnosti a zastavil se. Nad ním se klenul krov, který nebyl rovný, ale měl zvláštní prohnutí, jako by se budova nadechovala.
Pak to uviděl. V jedné ze stěn bylo okno. Nebylo to obyčejné okno, jaké znal z domů v údolí Sázavy. Tvarovalo se jako sférický trojúhelník, křivky skla se ohýbaly způsobem, který popíral veškerou logiku řemesla. Právě v ten moment proniklo sklem světlo. Nebylo to slunce, které by v tuto hodinu mělo být vidět, ale ostrý, čistý paprsek bílé barvy, který dopadl přesně na podlahu k nohám zloděje.
Mikuláš chtěl ustoupit, ale nohy měl jako z kamene. Paprsek světla se začal pomalu hýbat, jako by ho vedla neviditelná ruka. Světlo dopadlo přímo na měšec, který stále svíral v levé ruce. V tu chvíli se z ticha zrodil zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký tón, který rezonoval v samotných kostech jeho hrudníku. Nebyl v něm hněv, ale nesmírný, tíživý smutek, který byl silnější než jakýkoliv křik.
Krvavé prsty se uvolnily. Mikuláš cítil, jak mu z tváře mizí maska lži. Podivné okno nad ním v tu chvíli rozložilo světlo do tisíce malých duh, které tančily po stěnách trojúhelníkové místnosti. Cítil, jak se v něm něco láme. Nebyla to pokora před bohem, kterého roky ignoroval, ale pocit, že v tomto geometrickém zázraku z kamene a skla už nemůže lhát. Prostor kolem něj přestal být jen budovou; stal se zrcadlem jeho vlastní duše, která byla stejně rozbitá a zkřivená jako tvary v této místnosti.
Pomalu klesl na kolena. Měšec s zlatem položil na chladnou dlažbu přesně do středu světelného paprsku. V tu chvíli utichla všechna hrozba zvenčí. Zmizel strach z pronásledování, zmizela touha po bohatství. Zůstala jen podivná, mrazivá čistota.
Když o chvíli později dveře kostela s hlukem otevřely stráže a jejich zbroje zazněly v tichu chrámu, našly Mikuláše v tiché modlitbě, s prázdnými rukama a tváří obrácenou k onomu zvláštnímu oknu. Zlato leželo na zemi, ale on se na něj nedíval. Díval se do prostoru, kde se linie stěn setkávaly v bodech, které lidské oko nedokázalo plně pochopit.
Zlato bylo vráceno, ale Mikuláš už nikdy nebyl stejným člověkem. Do konce svých dnů se vracel k tomu trojúhelníkovému oknu, aby znovu pocítil ten neznatelný tlak světla, který mu kdysi ukázal cestu z temnoty.
Některé odpovědi zůstávají zakletány v křivkách skla a úhlech kamene, které čekají, až je někdo znovu spatří.