Příběh: Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Velký Osek)
„Všechno to končí tady, v téhle zapomenuté díře,“ sykl Antonín a sevřel v dlani těžký svazek klíčů, které ukradl z domu správce. Dech se mu v hrdle zasekával a v nose cítil kovovou pachuť strachu i prachu z cest. Stál před nově vyvztženými zdmi, které ještě voněly čerstvou vápnem a mokrým betonem. Byl červen června roku 1934, vzduch byl těžký vlhkem a hrozil prudkým letním deštěm, který by smazal stopy jeho příchodu.
Antonín nebyl z tohoto místa, ale v srdci nosil hřích, která mu nedala spát celé měsíce. Zpronevěřil peníze, které měly sloužit ostatním, a teď, v noci, hledal úkryt nebo možná způsob, jak zmizet z tváře země. Vstupil dovnitř, kde ho přivítalo ticho tak hluboké, že slyšel vlastní bušení srdce. Moderní linie nového chrámu v něm vzbudily zvláštní neklid; nebyly to staré, klenuté stěny, které by ho obklopily pocitem bezpečí, ale čisté, odvážné tvary, které mu připomínaly čisté plátno, na kterém jsou jeho činy vidět jako černé skvrny.
Kroky mu v prázdném prostoru zněly jako údery kladivem. Zastavil se uprostřed lodi a vzhlédl. Nad ním visel křišťálový lustr, zázrak skla a kovu, který v šeru noci vypadal jako zmrzlý vodopád. I bez světel v něm hřely zbytky dnešního slunce, které pronikly okny. Antonín se smál. Co mu mohl pomoci kousek skla a pár žárovek v budově, která stála na půdě koupené za peníze, které on sám v jiných kruzích tak snadno rozplýval?
Najednou se ozvalo cvaknutí. Nebyl to zvuk člověka, ale něco mechanického, tichého, jako když se uvolní pružina. Lustr se mírně rozkymácel, ačkoliv v kostele nebyl průvan. Antonín ztuhl. Pak se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Jedna po druhé se začaly rozsvěcovat žárovky. Nebylo tam žádné zapnutí, žádný člověk u spínače, jen tma, která ustupovala prudkému, bílému světlu.
Křišťály začaly roztřísktit světlo do tisíců malých šípů, které se rozlily po stěnách a podlaze. Antonín zavřel oči, ale světlo proniklo i přes víčka. V tom oslnivém záru slyšel hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který připomínal tisíce malých skleněných kousků, které o sebe jemně narážejí. Hlas neříkal slova, ale v hlavě mu vyvstal obraz: tváře lidí, kterým ublížil, jejich naděje a jejich zmar.
Klesl na kolena. Chladná dlažba mu prostudila hčíka, ale v hrudníku cítil žár, jako by mu někdo do srdce vložil rozžhavený uhlík. Plakal, ale nebyly to slzy strachu z trestu. Bylo to něco mnohem hůřšího a zároveň krásnějšího – pocit naprosté nahoty před něčím, co nešlo přelstít ani podplatit. V ten okamžik, kdy světlo lustru dosáhlo svého vrcholu, měl pocit, že mu z prsou odtéká všechno to špína, kterou v sobě nosil.
Pak přišel blesk. První kapky letního deště začaly bubnovat do střechy a světlo prudce zhaslo. Vrátil se do absolutní tmy, ale v jeho nitru zůstal vypálený obraz onoho křišťálového plamene.
Antonín nevstoupil do noci jako zloděj, ale jako muž, který ví, že dluhy musí být splaceny. Klíče položil na práh a odešel pryč, aby našel cestu zpět k těm, které zradil. Nikdy už neřekl, co se v oné noci stalo, ale do konce svých dnů nosil v kapse malý kousek křišťálového skla.
Když dnes lidé vzhlédnou k onomu lustru, vidí jen mistrovské dílo řemeslníků a čistotu skla. Jen málokdo tuší, že v tichu těchto zdí se kdysi rozsvítilo světlo, které nepocházelo z drátů, ale z potřeby jednoho zbludilého člověka najít cestu domů. Kdo ví, zda se v tichu lodi znovu neozve ten zvuk skleněných kousků pro každého, kdo přichází s těžkým srdcem.