Příběh: Kostel Panny Marie (Broumov)

Tmavé prkno se pod jeho prsty rozlomilo.

Křik vyletěl z jeho hrdla, než stihl zadržet dech. Dřevěné trámky pod nohama se pod ním zvedly, jako by se z nich vytrhly kořeny. Vůně starého dřeva, vlhkého od staletí, se v jeho nose změnila v něco ostrého, jako by ho kostel vydechl. *„Zde nepatříš,“* šeptal mu někdo z temna, a hlas byl tak blízko, že by ho mohl objímat.

Vrátil se sem s posledním svým penězem, s tím, co mu zůstalo po prodeji koní, a s touhou, která ho požírala jako žízeň. *„Zde najdeš odpověď,“* slíbil si, když se podíval na dveře kostela, které se zdály být otevřené jen pro lidi, kteří nemají kam jít. Ale nepočítal s tím, že dveře se otevřou *samy*.

Bylo to ve chvíli, kdy se dotkl prken ochozu. Jeho prsty se zasekly o něco drsného, jako by se do dřeva vryla ruka. Zvedl hlavu a uviděl ji – čelenku. Perly, které se zdály být vyšívány světlem, visely na tenké stuhě, jako by je držel neviditelný vláček. *„To je její věc,“* promluvila žena za ním, a když se obrátil, tam nikdo nebyl. Jen stín na zdi, který se pohyboval, jako by byl vyroben z prachu.

„Kdo jsi?“ zeptal se, ale jeho hlas se ztratil v prázdnotě. Čelenka se lehce posunula, jako by ji někdo dotkl. A pak – světlo. Bílý paprsek, úzký jako meč, pronikl mezi trámy a upadal přímo na jeho ruce. *„Neboj se,“* řekl někdo jiný, tentokrát mužský hlas, hluboký jako řeka. *„Jsi tu, kde patříš.“*

Zavřel oči. V hlavě mu plavalo obrazové: žena v bílém plášti, jak se klaní před něčím, co se nedá vidět. A pak – jméno. *„Věra.“* Než si uvědomil, že ho vyřkl nahlas, světlo se rozplynulo. Čelenka zmizela. Dveře se zavřely.

Když otevřel oči, byl sám. Na ochozu leželo prkno, které se rozlomilo, a na zemi, pod jeho nohama, ležela malá perla. Ta, kterou si vzal. Teplá, jako by ji ještě držela něčí ruka.

Výstup z kostela byl dlouhý. Větrné listy na stromě nad ním šustěly, jako by se smály. Když se zastavil u brány, viděl, jak se na hřbitově zvedá mlha. A právě tam, kde před chvílí stála ženská postava, nyní stála jiná – mladá, s dítětem v náručí. Obě se usmívaly. A pak zmizely.

Na cestě domů si uvědomil, že má v kapse ještě jednu perlu. Ta, kterou si vzal, byla studená. Ta nová ho pálila, jako by byla živá.

A když večer přišel do hostince, aby si odpočinul, uslyšel, jak hosté šeptají: *„Tady byl ten, co se vrátil.“* *„A ten, který se už nikdy nevrátil.“*

Ráno se probudil s prázdnou kapsou. A s tím, že na jeho prstech zůstaly jizvy, které vypadaly jako perly.