Příběh: Kostel Panny Marie na Předhradí
Kostelní klíč
Pálil ji dech jako z peci, a přece se jí zdálo, že ledový prst jí stiskne hrdlo. *Matka Boží na Předhradí.* Tohle jméno jí vysekali do paměti jako kletbu. Seděla na kamenném schodě před zříceninou, kde dávno stál kostel, a držela v dlani klíč, který našla v trávě mezi dlažebními kameny. Kov byl studený, ale v její ruce hořel. *Nejde o náhodu,* opakovala si, i když ji hlas v hlavě vykřikl: *Ty to víš.*
„Panna Marie Opatrovnice,“ zašeptala. Slova jí ztuhla v ústech. Byla to její babička, která ji naučila modlitbu před spaním, která jí vyprávěla o tom kostele, jak stál tu před staletími, jak ho osvětlovaly svíce jako hvězdy na zemi. A jak ho zničili. *„Lidé zapomínají, co nevidí,“* říkala babička, když ji malá Markéta otázala, proč už tam nic není. *„Ale pamatují si, kdo tam byl.“*
Klíč se v její dlani rozsvítil. Nebylo to světlo, ale něco hůře – jako by se jí do očí vlilo olovo. Zavřela oči a viděla: věž, vysoká jako věže nebe, s reliéfem Panny Marie nad vchodem, jak ho maloval ten Handke, který tu byl pochován. A pod ním – stín. Ten stín byl její.
„Ty jsi tu byla,“ vyslovila to nahlas a hlas se jí zlomil. Byla to ona, ta dívka v černém, jak se modlila u oltáře, když ji přišli hledat. Byla to ona, která ukradla hostii, protože věřila, že ji ochrání před tím, co přijde. A byla to ona, která teď, po sto letech, drží klíč, který nikdo jiný nemohl najít.
Zvuk kroku za ní. Otočila se – nikdo. Ale v zdi, kde dávno stála kaple svatého Jeronýma, se objevilo světlo. Ne jako slunce, ne jako svíce, ale jako by se někdo pokusil projít skrze kámen. Markéta se dotkla zdi. Byla teplá. *Živá.*
„Proč mě necháte jít?“ zeptala se prázdna. „Proč mě necháte vzít to, co jsem vzala?“
Nic se nestalo. Jen klíč v její ruce ztuhl, jako by se proměnil v kost. A pak – tiše, jako šepot vichru – uslyšela odpověď: *„Protože jsi tu byla, když jsme ti říkali, že tě nezapomeneme.“*
Markéta se vztyčila. Klíč byl pryč. V ruce držela jen prach, který jí spadal mezi prsty jako popel. Ale na zdi, tam, kde ji světlo osvětlilo, zůstala stopa – otisk její ruky, jako by ji tam někdo vtiskl před chvílí.
Knihovna nad ní se zdála ještě vyšší, jako by se zvedala z půdy. A Markéta věděla, že pokud kdykoli znovu přejde náměstí Republiky, bude muset zastavit u toho místa. Protože někde pod dlažbou, tam, kde stál kostel, ji čeká něco, co ještě není hotovo. A ona to ví. *Vždycky to ví.*