Příběh: Kostel Panny Marie Růžencové (České Budějovice 6)
„Nechci, aby to bylo pravda.“
Tato slova vytryskla z jeho úst jako kletba, když se mu v ruce rozpadla krabička od sirek. Byla plná starých fotografií, které mu před chvilkou ukázal otec v hospodě *U Zlatého lva*. Jedna z nich ho probodla jako bodák – mladý muž v řádovém rouchu, tvář zakrytá stínem, držel v rukou klíč. *„To je P. Václav Klement Petr. Věříš, že ho nikdo nechal naživu?“*
Jindřich Zeman, tak se říkalo muži, který se právě potácel po Žižkově třídě, si otřel pot z čela a zastavil se před kostelem, jehož věže se tyčily jako dva černé prsty proti večernímu nebi. Vůně vlhkého kamene a vosku z vnitřku kostela se mísila s pachem dehtu z nedaleké dílny. Dveře byly nepatrně odemknuté – nikdo si nevšiml, že klíč, který mu otec dal, byl kopií toho, co viselo na stěně v kapli.
Když vstoupil, světlo z lucerny na chodbě padalo na dlažbu jako tekuté stříbro. Vzduch tu byl tlustý, jako by ho někdo před lety stlačil do sklenice. Jindřich se zastavil u křížové cesty – dřevořezby, které mu připomínaly ty, které viděl v dědečkově sklepě. *„Ty jsi přišel, aby ses modlil, nebo aby ses podíval, co se ukrývá za tvými zády?“*
Zapnul si kabát a šel dál. V chóru ho čekalo tajemství – mozaika nad hlavním oltářem, která měla být podle pověstí dokončena až po smrti P. Klementa. Ale zde byla, modrá jako nebe před bouří, a uprostřed – ženská postava s dítětem, které držela v náručí. *„Panna Marie Růžencová. Říkali, že když se na ni dlouho díváš, uslyšíš její hlas.“*
Jindřich se posadil na lavici a zavřel oči. Zpočátku slyšel jen svůj vlastní dech, pak – něco jiného. Jako by mu někdo šeptal do ucha: *„Ty jsi přišel pro klíč, ale klíč je už dávno pryč.“* Otevřel oči a viděl, jak se na mozaice leskne světlo, které sem nemělo odkud padat. *„To není možné,“ zašeptal.*
Zavrtěl hlavou a vstal. Cestou ke dveřím si všiml, že na lavici leží malý kámen – hladký, jako by ho někdo dlouho otíral o šat. *„To není náhoda,“ myslel si. *„Někdo chce, abych si ho vzal.“*
Venku ho čekal otec s dalším pohárem piva. *„Takže jsi tam byl?“* Jindřich se jen usmál a schoval kámen do kapsy. *„Ano. Ale teď už nevím, co jsem tam vlastně hledal.“*
Když o týden později odešel z Českých Budějovic, nechal si za sebou jen jeden stopa: v kapli Panny Marie Růžencové visel na stěně nový klíč – tentokrát bez fotografie, ale s nápisem: *„Pro ty, kteří přijdou znovu.“* A někdo, kdo věděl, že Jindřich Zeman se už nikdy nevrátil, si uvědomil, že klíč byl jen začátek.