Příběh: Kostel Panny Marie Sněžné (Olomouc)
„Tady končí tvá cesta, Matyáši, a začíná tvůj pád,“ zasyčel mu do ucha hlas, který zněl jako drcení suchých listů.
Matyáš stál v hustém stínu mohutných pětiosých zdí, prsty křečovitě sevřené kolem koženého váčku s penězi, které nepatřily jemu. Vzduch v Olomouci byl těžký, lepkavý a páchal po octu a spáleném dřevě. Morová nákaza z předchozího roku sice odezněla, ale v ulicích stále visela neviditelná mlha beznaděje. Každý kašel kolem něj zněl jako rozsudek smrti. Matyáš se neohlížel; věděl, že za ním zůstaly jen zříceniny jeho cti a zbloudilý hněv lidí, kterým okradl poslední naděje.
Upral oči k průčelí chrámu, který se tyčil nad ním jako zkamenilá modlitba. Bílé zdi v šeru vypadaly jako kostra obra. Vběhl dovnitř, aby unikl pohledům hlídajících, a vteřinu poté ho pohltilo ticho tak hluboké, že slyšel vlastní bušení srdce v uších.
Vnitřní prostor byl v té době ještě v procesu svého zrodu. Vůně čerstvé vlhké omítky se mísila s pachem tlejícího vosku a starého dřeva. Matyáš se přisunul k jedné z mohutnýchtých zdí, kde se právě teď klenuly barokní oblouky k nebesům. Opřel se hřbetem o studený kámen a sklouzl k zemi. Třásly se mu ruce. Peníze ve váčku byly těžké, ale v tomto prostoru, obklopeném zlatem a bílou čistotou, se zdály být z olova.
Zvedl zrak k nástěnným malbám. Viděl tam tváře, které mu připomínaly lidi, které zradil. Barvy byly syté, téměř živé, jako by postavy na stěnách dýchaly. V jednu chvíli mu bylo, že z klenby na něj hledí oči, které nevidí jeho tvář, ale jeho vinu. Matyáš se pokusil zasmát, ale z hrdla mu vyšel jen tichý, chraplý vzlyk.
Najednou se to stalo. Z hloubi chrámu, z místa, kde se připravovaly budoucí varhany, se ozval zvuk. Nebyl to hudební tón, ale jemný, kovový zvon, jako když dopadne jedná kapka vody na stříbrný tác. Matyáš ztuhl. V prostoru nebylo nikdo. Jen on a prázdnota.
Pak přišlo světlo. Nebylo to slunce, které pronikalo úzkými okny, ale zvláštní, mléčně bílá záře, která se začala šířit po podlaze, přesně tam, kde seděl. Světlo neoslepovalo, ale hřálo. Matyáš pocítil na tváři jemný dotek, jako by ho někdo pohladil chladnou, ale laskavou dlaní. V tu chvíli se mu před očima zjevila obraznice Panny Marie Sněžné. Nebylo v ní nic hrozivého, jen hluboký, nekonečný klid, který mu v jednu sekundu vymazal veškerý strach z vyhnanství i smrti.
„Vrať je,“ šeptal mu v duchu hlas, který už nebyl z drcení listů, ale z tiché řeky.
Matyáš vstal. Váček s penězi mu v dlani pálil. Podíval se na sochy, které ho obklopovaly, na ty tiché stráže z kamene, a pocítil, že už není sám. Vědomí, že ho někdo vidí a přesto mu odpouští, bylo silnější než strach z pomsty. S prudkým hnutím vyběhl z chrámu zpět do prachu ulice, aby našel ty, kterým vzal všechno.
Když se o mnoho let později vracel do Olomouce jako starý muž, zastavil se před stejným portálem. Vstupní schodiště už bylo dokončeno a kostel stál v plné kráse svého barokního triumfu. Matyáš vstoupil dovnitř, aby poslechal nebeský orchestr varhan, které zde už zněly. Zastavil se v přesně tom samém místě, kde kdysi klesl v zoufalství.
Klidně se podíval nahoru na fresky, které Jan Kryštof Handke tvořil s takovou trpělivostí. Vteřinu předtím, než se otočil k odchodu, pocítil na své tváři ten samý neviditelný, chladný dotek, jako by ho někdo doprovázel po celý ten čas.
Kdo dnes vstoupí do tohoto ticha, možná pocítí jen chlad starého kamene, ale někteří vteřinu před odchodem ucítí na tváři dotek, který nelze vysvětlit slovy.