Příběh: Kostel Panny Marie Sněžné (Provodov)
„Kde jsi to schoval, ty zvrátku!“, zařval Matěj a prudce přitlačil mladšího bratra k chladnému kameni zdi. Prsty mu klouzaly po vlhkém povrchu nově vyzdělaného stěny, zatímco v hrdle měl pachuť železa a hněvu. V rukou svíral kousek lněné látky, do které bylo zamotané něco, co v rodinném domě nemělo být.
Jan se třásl, jeho zornice se rozšířily a pohled mu utíkal k bílé fasádě kostela, který se před nimi tyčil jako tichý svědek jejich hádky. Vzduch kolem nich voněl po čerstvé vápnové omítce a vlhké zemi z blízké studánky. Bylo to srpnové vedro roku Páně 1734, ale u stěn nového chrámu Panny Marie Sněžné panoval zvláštní, mrazivý chlad, který pronikal až do kostí.
„Já to neukradl, přísahám! Jen jsem chtěl vědět, jestli je pravda, že voda ze studánky léčí i ty nejhlubší rány v duši,“ vyklal Jan tichým, chraplavým hlasem.
Matěj ho pohrdavě odrazil. V jeho očích nebylo místo pro víru, pouze pro hněv nad zmaranými plodinami a dluhy, které jejich otce srazily na kolena. Věřil, že zázraky jsou jen lži pro chudáky, aby snášeli svůj úděl. Vtom se však z věže ozval zvon. Nebyl to obyčejný zvuk. Tón byl hluboký, temný a zároveň čistý, jako by kov v něm pamatoval krev a ocel starých bojů. Ten zvuk nezněl jako volání k modlitbě, ale jako úder kladiva do otevřené rány.
Matěj ztuhl. Zvuk zvonů mu vyrazil dech a na okamžik zapomněl, proč svého bratra drží v sevře. V tu chvíli se z nebe, které bylo předtím bezmračné, snesl prudký, ledový vítr. Přinesl s sebou nečekaný déšť, ale nebyly to kapky vody. Byla to bílá, hustá sněhová chvístka, která dopadala na horký srpnový prach.
Oba bratři zmlkli. Sníh se usazoval na jejich šatech, na lincech nově vybudovaného schodiště a na tváři sochy Panny Marie, která z výklenku nad vchodem hleděla dolů s výrazem, který nelze pojmenovat. Byla to směs smutku a nekonečného klidu.
Jan pomalu pustil látku, kterou držel, a klesl na kolena. Matěj chtěl zakřičet, že je to jen podivné počasí, že je to bláznost, ale slova mu zamrzla v hrdle. Podíval se na své ruce a uviděl, že bílý sníh na nich netaje, přestože slunce stále prosvítalo skrz mraky. V tom tichu, které následovalo po zvonech, uslyšel Matěj šepot. Nebyl to hlas člověka, byl to zvuk připomínající proudění vody v hlubokém zdroji, který mu jasně řekl jedno slovo: „Odpusť“.
Matěj pocítil, jak mu v hrudi něco praská. Celý život se snažil být tvrdý jako kámen, aby přežil, ale vteřina bílého ticha v srpnu ho zlomila. Povolil stisk. Jeho ruka, která před chvílí hrozila násilím, se nyní pomalu položila na rameno bratra.
„Vstaň,“ zamumlal Matěj. Hlas měl neobvykle tichý.
Když se oba otočili k cestě, sníh byl pryč. Země byla opět suchá a horká, jako by se nic nestalo. Jenom vzduch kolem kostela zůstal cítit čistotou a chladem, který nepatřil do tohoto léta. Jan se podíval na bratra a v jeho očích poprvé po letech neviděl nenávist, ale zvláštní, tichý úžas.
Kde se vzal sníh v nejžárnějším srpnu a proč zmlkl právě ve chvíli, kdy se v srdci jednoho z nich něco změnilo, zůstává tajemstvím, které střeží jen tiché zdi Provodova. Kdo dnes vystoupí po těch šesti stupních k branám kostela, možná pocítí ten stejný chlad na kůži, i když venku pálí slunce.