Příběh: kostel Povýšení svatého Kříže
„Kde jsi to schoval, ty zvrátku!“, řval Matěj a sevřel prsty kolem krku mladšího bratra. Prach z cest zvířil kolem jejich bot, zatímco se tísnili před lukovitým průčelím chrámu, který vypadal, jako by z kamenů vyrostl sám z hlubin země. Mladý Jakub jen lapal po dechu, oči měl vypuštěné z hlav a v dlaních křečovitě svíral malý kousek pergamentu. Byl to dopis, který mohl zničit jméno jejich rodiny, nebo zachránit život někoho, kdo už dávno ztratil naději.
Matěj ho s prudkou silou odstrčil proti zazděnému prostřednímu portálu. Hřmot nárazu o chladný kámen zněl v tichu okolního kopce jako výstřel. Jakub zasyčel bolestí, ale papír neustoupil z jeho sevření. Vzduch voněl po vlhkém mchu a starém vápenci, který sálal chladem i přes horké letní poledne. Nad nimi, v hlubokých nikách, hleděli dřevění muži na křížích. Jejich malované tváře byly vykresleny tak věrně, že se Jakubu zdálo, že ti mrtví z dřeva sledují každé hnutí jejich boje.
„Dej mi to, nebo tě tady nechám v hrobě,“ zasyčel Matěj a znovu přistoupil.
Jakub v panice vyrazil z boku, minul otevřené dveře a vpadl do stínu chrámu. Vteřinu poté ho Matěj následoval. Vevnitř je pohltil prostor, který popíral veškerou logiku přímých čar. Stěny se kroutily a prohýbaly v neznámých obloučích, jako by budova dýchala. Světlo dopadající z výšky rozsekalo prostor na ostré střepy stínu a jasu. Jakub utíkal dál, až mu v žilách tloukl strach a v plicích pálilo.
Dostal se až k hlavnímu oltáři, kde se v tichu vznášel obraz s tváří trpícího muže. Zastavil se. Zůstal stát před pohledem, který byl tak hluboký a bolestný, že na okamžik zapomněl, kde je. Matěj ho dostihl, popadl ho za límec a přitiskl ho k podlaze.
„Konec hry,“ vycenil zuby Matěj a natáhl ruku po dopise.
V ten moment se stalo něco, co Jakub nedokázal pojmenovat. Z hloubky prostorů za oltářem, z temnoty krápníkové jeskyně, kde v tichu spočívala kamenná Pieta, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale hluboké, vibrující dunění, které rozechvěilo samotné základy budovy. Vzduch kolem nich zhoustnul a najednou se z hlubokého stínu jeskyně vyvalila vlna chladného, modravého světla. Nebylo to světlo svíček ani slunce, ale záře, která připomínala odraz měsíce v hluboké vodě.
Matěj ztuhl. Jeho ruka, která ještě před vteřinou stiskala Jakubův krk, pomalu sklouzla dolů. Oba bratři hleděli do tmy jeskyně, kde se zdálo, že postava matky s mrtvým synem v náručí na okamžik pohnula. V tom tichu, které následovalo, se ozval jasný, kovový zvuk, jako když někdo pustí těžký klíč na kamennou dlažbu.
Matěj se prudce otočil, aby zjistil, odkud zvuk přišel, ale vteřinu poté, co se znovu podíval na bratra, v jeho očích něco zhaslo. Zmizela nenávist, zmizela chamtivost. Jen tak, bez slova, pustil Jakubovu ruku a odstoupil.
„Jdi,“ vydechl Matěj, a jeho hlas zněl starým, vyčerpaným tónem, jako by během jednoho mruknutí oka zestárl o deset let. „Jdi a udělej to, co musíš.“
Jakub nečekal. Vyběhl z chrámu, znovu proletěl kolem tichých dřevěných postav v průčelí a zmizel v zeleném stínu Kalvárie. Matěj zůstal stát v centru budovy, obklopený kroutícími se stěnami, které ho v tu chvíli objaly jako obrovská kámenová dlan.
Když se Jakub o mnoho let později vrátil do Jaroměřic, dopis už dávno nebyl v platnosti a rodinné hádky byly zapomenutým stínem. Ale kdykoli vstoupil do prostor chrámu a pohlédl do temnoty Getsemanských zahrad, cítil ten samý chladný průvan a slyšel vzdálený zvuk kovu o kámen.
Kdo ví, zda v tu chvíli v jeskyni stál jen kámen, nebo zda v onom okamžiku v prostoru zprostředkovala svou vůli síla, která nezná lidské zákony.