Příběh: Kostel Povýšení svatého Kříže (Býčkovice)
„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ Matej vráskl čelo a sevřel pěsti tak silně, až mu zbělely klouby. Stál vprostřed hlavní lodi kostela v Býčkovicích, kde se chlad mramoru mísil s těžkou vůní včelího vosku a starého dřeva. Před ním na kolenou klečel starý sluha v šedém plášti, který se třásl jako osika a zrak měl upřený v prachu podlahy.
Matej nehledal odpuštění, hledal papíry, které mohly zničit jméno jeho rodiny. Vzduch v prostoru byl hustý, téměř hmatatelný, a ozvěna každého kroku se odrážela od vysokých pilířů s neúprosnou přesností. Muž síly a hněvu, zvyklý vléknout svou vůli do každého koutka panství, teď cítil, jak mu v hrudi tluče srdce jako uvězněný pták.
Sluha něco zamumlal, ale Matej ho přerušil prudkým pohybem ruky. Odotočil se k hlavnímu oltáři. Nad ním v tichém majestátu visel obraz Krista na kříži, dar z dalekého Florencie. Temné barvy plátna pohlcovaly světlo, které pronikalo úzkými okny, a pohled trpícího muže z plátna se zdál pronásledovat každého, kdo vstoupil pod klenbu. Matej se na něj krátce podíval s opovržením. Věřil jen tomu, co mohl sevřít v dlani nebo přimět k poslušnosti bičem.
„Poslední šance,“ sykl Matej a přistoupil k obrazu. „Vím, že jsi je schoval tady. V tomto domě božím, kde se nikdo neodváží hledat.“
Kolem nich stály sochy svatých Cyrila a Metoděje, jejichž dřevěné tváře v polomraku působily, jako by v tichosti soudily každý jeho pohyb. Matej začal zběsile prohledávat prostor kolem oltáře. Přehledal lůžka s květinami, rázal rukou po studených stěnách a v duchu už plánoval, jak starce vyhodit do deště, ažmile dostane to, po čem přišel.
V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z horní části lodi, kde se v šeru ztrácely tribuny, se ozval zvuk. Nebyl to krok ani šustění šatů. Byl to tón, čistý a hluboký, jako by někdo udeřil do obrovského stříbrného zvonu, přestože věž byla v ten čas tichá. Zvuk se rozlil prostorem a vyvolal v Matejově těle zvláštní chvění.
Zároveň se z okna vpadl prudký paprsk slunce, který prořízl prach vzduchu jako zlatý meč. Světlo dopadlo přesně na tvář Krista na obraze a vteřinu poté sklouzlo níže, až dopadlo na starého sluhu. V tom jasném bodu světla Matej uviděl něco, co ho přimělo ztuhnout. Sluha už netřásl. Díval se přímo do očí Mateje, ale jeho zřáky nebyly plné strachu. Byly plné hlubokého, téměř bolestného soucitu.
Matej chtěl zakřičet, chtěl ho popadnout za límec, ale náhle mu došel hřích, který ho svalil na kolena. Před očima se mu rozvinul obraz z minulé zimy – tvář ženy, které lhal, a pohled dětí, které zanechal v chudobě, aby mohl udržet svůj status. Ten zvuk, ten zlatý paprsek, ten klid v očích starce – všechno to v něm vyvolalo tlak, který nešel popsat slovy. Bylo to jakoby mu někdo v jednu chvíli otevřel hruď a vyprázdnil z ní veškerou pýchu.
„Odpusť mi,“ vydechl Matej, a poprvé v životě to neřekl jako formality, ale jako prosbu o záchranu z vlastní beznaděje.
Sluha pomalu vstal, v ruce držel malý svitek papíru. Bez jediného slova ho položil na kamennou křtitelnici s klasicistickým ornamentem a pomalu odešel směrem k východu, kde ho čekalo světlo dne. Matej zůstal v tichu, obklopen tichým spojením italského umění a českého kamene. Papíry, které chtěl za každou cenu získat, tam ležely, ale on už je nepotřeboval.
Dnes už tam není žádný oltář, žádné obrazy ani tiché klenby. Zůstala jen tráva a hřiště, kde se děti hrají v nevědomí toho, co kdysi stál pod jejich nohama. Přesto se někdy v letních dnech říká, že kdo tam v tichosti zastaví, pocítí zvláštní chlad v zádech a tiché brnění v uších, jako by tam stále někdo čekal na své vyznání.