Příběh: kostel Povýšení svatého Kříže (Doubravník)
Krvavé prsty se třesly, když Matěj z Doubravníku přitiskl dlaně k chladnému, čerstvě tesanému kameni. V uších mu stále zněl křik, který utichl jen před hodinou, a v nose cítil kovovou vůni čerstvé krve smíchanou s prachem z rozestavěného zdiva. Stál v hloubce nového chrámu, tam, kde se právě zasalzebaly základy, a v hrudníku mu bušilo srdce jako uvězněný pták.
Konec byl blízko. V kapse měl dopis, který měl změnit osud jeho rodu, ale cena za něj byla příliš vysoká. Zabil člověka, který mu ho svěřil. Ne ať jen z chamtivosti, ale z paniky, když mu ten druhý v očích zrcadlil všechno to hnusné, čím se Matěj stal.
Kolem něj se tyčily zdi, které Jan Bohatý z Pernštejna nechal zdvíhat k nebesům. Bylo to místo přechodu, místo, kde se starý svět sypal v prach a nový se rodil z mramoru a snah. Matěj se podíval dolů, do tmavých škvír mezi kameny, kde se skrývaly zbytky starého kláštera. Cítil, jak z hloubky země stoupá chlad, který nepatřil tomuto letnímu dni. Byl to chlad hrobů, zapomenutých sester a dávných hříchů, které se pod ním hromadily vrstvou po vrstvě.
Klesl na kolena. Ne z pokory, ale protože mu zpodluhly nohy. V prostorach budovaného chrámu bylo ticho tak husté, že slyšel vlastní dýchání a vzdálené rány kameníků vnějšího zdi. V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech.
Z tmavého koutu, kde se zdivo setkávalo s původním pohřebištěm, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale spíše šum, jako když vítr prolétá suchými listy, přestože v budově nebyl jediný průvan. Matěj ztuhl. Před jeho očima se začal srážet prach. Světlo, které dopadalo skrze nehotové stropy, se náhle zlomilo a vytvořilo na zemi jasný, bílý kříž, přesně tam, kde stál.
V tom světle spatřil stín. Nebyla to postava z masa a kostí, ale spíše ozink v prostoru, jemná linie, která k němu natahovala ruku. Matěj chtěl vykřiknout, utéct, ale nemohl se pohnout. Cítil, jak mu do čela dopadá kapka vody, studená jako led, ačkoliv strop nad ním byl suchý.
Z šumu se vyčlenilo jedno slovo. Nebylo to v jazyce, který by mohl zapsat do knihy, ale v jazyce, který rozumí jen svědomí, když už nemá kam utéct. Slovo znělo jako vyznání i rozsudek zároveň. Matěj pocítil, jak se mu v hrdle tvoří žluč. Všechny své lži, veškeré bohatství, které si chtěl ukrást, se v jednu vteřinu změnily v hromadu popela.
Vstal prudce, až sraziltovůze v koutě. V rukou stále svíral dopis, ale teď se mu zdál být těžký jako olověná deska. Podíval se na své ruce – krev už zaschla, ale v tom bílém světle vypadala jako černé skvrny, které žádná voda nesmyje.
Bez rozmýšlení dopis vytrhl a roztrhal ho v drobných kouscích. Nechal je rozletět se po rozestavěné lodi, aby se smísily s prachem a sutinami. V ten moment světlo zhaslo a stín zmizel, jako by nikdy neexistoval. Zůstal jen on a ticho, které už nebylo hrozivé, ale prázdné.
Matěj opustil stavbu kostela s prázdnýma rukama, ale s pocitem, že v hloubce základů zůstal kousek jeho vlastní duše. Odcházel z Doubravníku, ale věděl, že se jednou vrátí. Musel vědět, zda ten šeptající stín stále hlídá vstup do hrobek, nebo zda už i on našel klid pod mramorovým povrchem.
Kdo dnes vstoupí do chrámu a přiloží ucho k chladným stěnám, možná uslyší ten samý šum, který kdysi zlomil jednoho z Pernštejnů.